TŘETÍ ČÁST BIOGRAFIE A DISKOGRAFIE V LETECH (1995-2020).
ČLÁNEK JE ROVNĚŽ DOSTUPNÝ V DIGITÁLNÍ VERZI (40 STRAN) A JE OBOHACEN O SPOUSTU POUTAVÝCH FOTOGRAFIÍ. PRO JEHO ZOBRAZENÍ KLINĚTE NA TLAČÍTKO UMÍSTĚNÉ NÍŽE
H I S T O R Y
1995–1999
AEROSMITH se ocitají v kolotoči zmatků, intrik, velkých změn, ukončování spoluprací, návratů a nových začátků. Tohle všechno už sice zažívali v průběhu své kariéry mnohokrát předtím, ale tentokrát na zcela odlišné úrovni. Obnovení spolupráce s jejich předchozí vydavatelskou firmou bylo pro kapelu ve víru nepříznivých okolností povzbuzením a zárukou lepších zítřků. Změna nahrávací společnosti je samozřejmě podmíněna lukrativní nabídkou. Společnost Columbia/ Sony ocenila AEROSMITH na 30 milionů USD a nabídla muzikantům smlouvu, jež se rozhodně neodmítá. AEROSMITH se vrací pod křídla vydavatelské firmy, která stála u zrodu v období jejich začátků v Bostonu a pod jejíž hlavičkou vyšlo prvních sedm alb. AEROSMITH se od jejich vydavatelství dostalo obrovské opory a podpory. Nejenže šlo o oboustranně výhodný obchod, na jehož realizaci se díky smlouvě s předchozím vydavatelstvím čekalo několik let, ale všichni, kdo pro nahrávací společnost pracovali, byli především velkými fanoušky AEROSMITH a bezmezně v kapelu věřili.
Rok 1995 se pro AEROSMITH nese ve znamení příprav nového alba, jichž se v počáteční fázi neúčastní bubeník Joey Kramer. Ten se tou dobou potýká s těžkými depresivními stavy. Po smrti jeho otce vyplouvá na povrch vše, co se v nitru nastřádalo v průběhu celého života a co už nebylo možné dále ignorovat. Nic netušící a 2000 mil vzdálený od ostatních členů kapely podstupuje léčbu, jejíž průběh naruší zpráva o nahrávání základů nového alba s náhradním bubeníkem. Dlouholetý manažer Tim Collins se vzniklou situací nakládá, jak je jeho zvykem po svém a pokusí se zbavit Joeyho Kramera bez toho, aniž by o jeho počínání měla kapela tušení. Obecně se snaží držet muzikanty od sebe, aby měl vše komplexně pod kontrolou, a mohl všechny snáz ovládat a manipulovat jimi. Joeymu zprostředkovává informace způsobem, který v něm vyvolává pocit, že se z dlouholetých parťáků ve skupině stali jeho nepřátelé. Nikdo z kapely mu nevolá a podle něj nemá zájem zjistit, co se s ním děje a jak na tom je. Joey dostává od manažera krutou zprávu, která se později naštěstí objasní a Collinsův odporný záměr se otočí proti němu samotnému. Ostatní členové mají zákaz Joeyho kontaktovat, údajně pro jeho největší dobro.
Joey Kramer podstupuje léčbu v Kalifornii, zatímco AEROSMITH pracují na nových skladbách ve studiu Criteria v Miami na Floridě. Producentského křesla se chopil Glen Ballard, nejvíce známý jako skladatel a producent alba „Jagged Little Pill“ (1995) od ALANIS MORISSETTE, které získalo dvě ceny Grammy; Nejlepší rockové album roku a Album roku. Glen Ballard se rovněž podílel jako skladatel na albech MICHAELA JACKSONA: „Thriller“, „Bad“ a „Dangerous“. O Joeyho party se postaral najatý bubeník anglického původu Steve Ferrone, který byl od roku 1994 do roku 2017 členem kapely TOM PETTY & THE HEARTBREAKERS. Glen Ballard se autorsky podílel na třech skladbách, které se nakonec objevily na finální verzi alba „Nine Lives“: „Pink“, „Taste Of India“ a „Falling In Love (Is Hard On The Knees)“, jež zároveň vyšla jako první singl. Nahrávky, které vznikly ve studiu Criteria se však nesetkaly s příznivou odezvou. Podle reakcí zněli AEROSMITH homogenně, skladby postrádaly drive a jejich typický zvuk. S výsledkem nebyl spokojený ani John Kalodner, A&R ředitel společnosti Columbia, podle kterého to nebyli AEROSMITH, jak je znal. Nahrávalo se digitálně, což bylo sice rychlejší, ale ne tak autentické jako nahrávání s využitím analogových systémů. Steven Tyler nebyl nadšený nápadem skladby opět předělávat. V procesu tvorby byl doslova ponořen v rauši kreativity a z výsledku společné spolupráce s Glenem Ballardem byl nadšený. Přesto ale původní verze skladeb neprošla a nezbývalo nic jiného, než přijít s novým plánem. Pro hladší průběh dalšího pokračování bylo nezbytně nutné urovnat vztahy v kapele a vyřešit otázku managementu.
„Pět oddaných muzikantů, které nelze nacpat do krabice, sklenice nebo do lahve. Funguje to díky spojení, jež mezi námi je, když jsme všichni pohromadě. Tento vzorec nelze změnit. Za mě jsme my sami největšími fanoušky toho, co děláme a jak to děláme. Takže pokračujeme dál s naší show.“
(BRAD WHITFORD)
Tim Collins, který byl v té době manažerem AEROSMITH dlouhých dvanáct let, muzikantům v mnoha ohledech neskutečně pomohl. Stál při kapele v časech, kdy nad nimi hudební svět téměř zlomil hůl. Byl to on, kdo muzikanty přesvědčil, aby podstoupili léčbu a po celou dobu dohlížel, aby ji dotáhli ke zdárnému konci. AEROSMITH situaci otočili, doslova povstali z popela a se vší parádou dobyli svět. Najednou se díky stejnému člověku, jehož považovali za součást kapely, ocitli na tenkém ledě, který se mohl každou chvíli prolomit a bylo by po všem. Tim Collins přichystal muzikantům obrovskou zkoušku jejich vzájemného pouta. Nejenže intrikoval mezi členy, jimž jednotlivě sděloval odlišné verze, navíc plné lží. Zašel tak daleko, že do své hry zatáhl i jejich manželky, jež se snažil poštvat mezi sebou i proti svým manželům. Kapela byla donucena nekomunikovat se Stevenem Tylerem a napsat mu vytýkací dopis, ve kterém mu byla projevená nedůvěra kvůli údajné opětovné drogové závislosti, sexuálním avantýrám a nedostatku zájmu o kapelu. Manažer využil spíše fakta z minulosti než něco, co by se dělo konkrétně tou dobou. Tim Collins očividně přecenil své schopnosti a neuvědomil si, že AEROSMITH už toho v průběhu několika dekád překonali opravdu hodně a ať se děje cokoli, za každých okolností se snaží jít společně dál a neztratit víru v to, co jako parta nadšených muzikantů začali budovat počátkem 70. let. Pod dohledem terapeuta Steva Chatoffa podstoupili společně dva týdny trvající terapii a vše si vzájemně vykomunikovali. Samozřejmě došlo k odhalení veškerých intrik a manipulací ze strany Tima Collinse. Kapela neměla nejmenší zájem s ním dále pokračovat. Toto rozhodnutí pochopitelně nezůstalo bez odezvy. Tim Collins kontaktoval všechna zásadní média a prohlašoval o muzikantech, že jsou opět na drogách a spoustu dalších pomluv, které způsobily nemalé škody nejen kapele, ale i v jejich soukromých životech.
Novou manažerkou AEROSMITH se v srpnu roku 1996 stala Wendy Laister, která se předtím kapele starala tři roky o propagaci. Wendy byla první ženou v hudební branži, jež manažerovala skupinu formátu AEROSMITH a jejich obchodním manažerem se stal Bart Goldstein. AEROSMITH byli zpět v plné síle, opět pohromadě s jejich stálým bubeníkem, Joeym Kramerem, který toto nepříliš šťastné období spojené s intrikami Tima Collinse uzavírá ve své knize „Hit Hard: A Story Of Hitting Rock Bottom At The Top“ slovy: „Nebylo to poprvé, kdy AEROSMITH zaprodali svou duši takovému ďáblovi.“ Co tě nezabije, to tě posílí, a tak se AEROSMITH mohli konečně vrhnout do dalšího nahrávání. Na podzim roku 1996 se vydali do studia Avatar Studios v New Yorku. Brian Fairbairn nebyl k dispozici, a tak se John Kalodner postaral o dalšího věhlasného producenta, Kevina Shirleyho (JOURNEY, IRON MAIDEN, RUSH, LED ZEPPELIN, DREAM THEATER, BETH HART a další). Kevin Shirley nesnáší digitální nahrávání, naopak miluje analog. Všechny skladby se nahrávaly znovu s Joeym Kramerem. Než se kterákoli ze skladeb nahrála finálně, musela ji kapela zahrát stylem, jakým hráli naživo. Trval na tom Kevin Shirley, takže nahrávání probíhalo úplně jinak než na Floridě, což samozřejmě pozitivně ovlivnilo celkový výsledek. Ke spolupráci s Kevinem Shirleym baskytarista Tom Hamilton dodává: „Kevin rád nahrává organicky, všechno najednou, s celou kapelou ve studiu současně.“
Deska „Nine Lives“ spatřila světlo světa 18. března 1997. Název metaforicky symbolizuje problémovou etapu dvou let od jejího vzniku, na kterou členové AEROSMITH vzpomínají, jakoby skutečně prožili několik životů. Původně měla deska název „Vandaloo“, díky prvkům indické hudby zakomponovaným v několika skladbách, včetně intra k songu „Taste Of India“ od indického hráče na sarangi, Rameshe Mishry. Na albu „Nine Lives“ se poprvé objevuje jméno producenta, skladatele a muzikanta Martiho Frederiksena coby spoluautora hned tří skladeb: „Something ‚s Gotta Give“, „Attitude Adjustment“ a „Falling Off“, který se stává nejen součástí historie AEROSMITH, ale o téměř 20 let později je jednou ze zásadních osobností sólového projektu Stevena Tylera. Ve výčtu spoluautorů opět nechybí ani hitmaker Desmond Child, jenž se podílel na mega hitu „Hole In My Soul“, který patří mezi nejpopulárnější power balady v diskografii AEROSMITH. Steven Tyler tuto skladbu komentuje ve svém memoáru „Vadí vám chaos v mojí hlavě?“ slovy: „Je to jedna z mých nejoblíbenějších. Docela vystihuje pocit člověka, jenž zůstal stát jen tak u cesty. Konečně jsem slovy vyjádřil, jak se může vymstít podvádět toho, koho milujete a kdo na vás čeká doma. Být zpěvák a básník mi pomohlo zjistit jednu věc – že to často není tak, jak říkají lidé… ale jak člověk žil.“ Na původním obalu alba byl motiv Lorda Krišny s kočičí hlavou a ženskými prsy, tančícího na hlavě hadího démona. Obal vyvolal kontroverzní reakce u přívrženců hinduismu v Kalifornii. V den, kdy bylo vydavatelství připravené expedovat čtyři miliony kusů alba „Nine Lives“, obdrželi jeho zástupci oficiální dopis od právníků. Na základě toho se jim musela vydavatelská firma za kapelu omluvit a následně cover desky změnit. Na nové verzi obalu je vyobrazená kočka jako terč pro vrhače nožů, přivázaná k cirkusovému kruhu.
Reakce na album byly různé, recenze nebyly vždy příznivé a zdaleka ne tak oslavné jako v případě předchozích tří studiových nahrávek. Kritici kapele vyčítali kalkul v kontextu spoluprací. Přesto AEROSMITH po vydání „Nine Lives“ obsazují v různých zemích světa přední příčky hitparád a v jejich domovské zemi jsou na prvním místě Bilboard 200. V USA se album rovněž stává dvouplatinovým. AEROSMITH získávají cenu Grammy za skladbu „Pink“. „Nine Lives“ bezesporu patří mezi nejpozoruhodnější a po hudební stránce nejpestřejší počiny v diskografii AEROSMITH. Za zmínku rozhodně stojí i naléhavá balada „Fallen Angels“, jež uchvátí atmosférou širokoúhlého filmu, a která patří v repertoáru AEROSMITH mezi opomenuté a nedoceněné. Steven Tyler komentuje album slovy: „Velmi melodické, zvláštně lyrické, trochu podivné a velmi podmanivé. A refrény, na které si můžete po prvním poslechu pověsit klobouk. To je přesně to, co děláme.“ John Kalodner byl pro AEROSMITH obrovskou oporou a současně jeden z jejich největších fanoušků, který své nadšení a důvěru vůči muzikantům rozhodně neskrýval: „AEROSMITH pro mě představují nejtalentovanější kapelu na světě. Když točí desku, Steven, Joe a zbytek skupiny prostě nemají, co se týká kreativity, absolutně konkurenci. Myslím si, že „Nine Lives“ je jejich nejlepší album. Kombinuje soudržnost desky „Pump“ a univerzální působivost kompletu „Get A Grip“.“
AEROSMITH koncertují nepřetržitě s výjimkou období, kdy pracují na další nové desce. Po vydání alba „Nine Lives“ se na dva týdny zavírají v prázdné aréně v Hartfordu v Connecticutu a připravují se na nadcházející celosvětové turné. Kromě nových skladeb v repertoáru mají také novou scénu, kterou zdobí stejně jako album kočky a kobry, a většina členů jejich doprovodného týmu jsou v řadách AEROSMITH rovněž nováčci. Turné je původně naplánované na jeden rok. Tento plán se mění po vydání singlu „I Don’t Want To Miss A Thing“, který je dosud nejúspěšnějším hitem v diskografii AEROSMITH. Skladbu pro AEROSMITH napsala hvězdná producentka a skladatelka Diane Warren. Původně ji měla zpívat CÉLINE DION, což se naštěstí nestalo. Pokud jsou některé věci skutečně předurčené, tohle je jedna z nich. Skladba „I Don’t Want To Miss A Thing“ byla složená přímo pro hlas Stevena Tylera a těžko si v ní představit kohokoli jiného. Dřív, než přišel nápad na melodii, napsala Diane text, ke kterému ji inspiroval televizní rozhovor s manželem Barbry Streisand, Jamesem Brolinem. Ten v rozhovoru řekl, že mu Barbra chybí ve chvílích, kdy oba spí. Skladba byla vybraná jako soundtrack pro film „Armageddon“, ve kterém zazářila krásná a talentovaná dcera Stevena Tylera, Liv Tyler. Skladba „I Don’t Want To Miss A Thing“ katapultovala AEROSMITH mezi komerčně nejúspěšnější interprety všech dob. Konečně do své sbírky doplnili chybějící puzzle a skladba „I Don’t Want To Miss A Thing“ se stala jediným singlem v historii AEROSMITH, se kterou obsadili první místo v Billboard Hot 100. Pokud se někteří skeptici snažili do té doby zpochybnit jejich pozici na hudební scéně, po tak monstrózním úspěchu jejich slova už nikdo nebral vážně. Celosvětové turné se tak prodloužilo o další rok. Hit „I Don’t Want To Miss a Thing“ rozšířil fanouškovskou základnu AEROSMITH o příznivce, z nichž si mnozí zakoupili lístek na koncert, aby mohli slyšet naživo hlavně tuto power baladu, díky které v té době pravděpodobně vzrostla i porodnost v různých koutech světa. Celosvětové turné končí po dvou letech v červenci roku 1999. Pro fanoušky v Evropě bylo toto turné posledním na dlouhých osm let, kdy si mohli užívat živé koncerty svých oblíbenců. Pokud tedy nevyrazili za velkou louži, kde AEROSMITH nadále vystupují, dá se říct, nepřetržitě.
2000–2002
Začátek nového milénia se pro AEROSMITH nese v duchu prací na jejich v pořadí již třináctém studiovém albu. Situace se rapidně mění a kapela nevyráží společně do studia, jak bylo v případě předchozích alb jejich zvykem. Vlastně se ani jednou po celou dobu nahrávání nestalo, aby se ve studiu sešli všichni pohromadě. Jakoby s příchodem nového tisíciletí svým způsobem zmizelo ono kouzlo éry, kterou společně nastartovali ve druhé polovině 80. let, a jež vyvrcholila megahitem „I Don’t Want To Miss A Thing“. Steven Tyler a Joe Perry dali dohromady základy alba u Joea v jeho domácím studiu v Boneyard. Brad Whitford, Tom Hamilton a Joey Kramer byli přizvání až k finálnímu nahrávání jejich partů. Po spolupráci s různými producenty se tentokrát rozhodli o produkci postarat Steven Tyler a Joe Perry. Jako spoluproducenti se na „Just Push Play“ podíleli Marti Frederiksen a Mark Hudson. Na spolupráci s Markem Hudsonem trval vzhledem k letité spolupráci Steven Tyler, avšak názorová rozdílnost mezi nimi v průběhu procesu gradovala. „Just Push Play“ je dosud posledním studiovým počinem v diskografii AEROSMTIH, na kterém se objevuje jméno Marka Hudsona.
V průběhu tvorby nových skladeb nastal rozpor i mezi Stevenem Tylerem a Joe Perrym. Oba popisují ve svých memoárech, jak vzniklou situaci vnímali, každý ze svého úhlu pohledu. Konkrétně se jednalo o vznik skladby „Jaded“, která se stala jediným a naprosto zásadním hitem alba „Just Push Play“. Joe Perry odjel na víkend do Lake Sunapee za svou ženou Billie. Zatímco Steven zůstal s Martim a pokračovali. Joe prý Stevenovi řekl, aby mu dali vědět, pokud se objeví nějaký nový nápad, na kterém by chtěli pracovat. Skočil by do auta a přijel, protože nebyl zas tak daleko od místa, kde se nahrávalo. Steven a Marti mezitím složili skladbu „Jaded“, ale Joeovi o tom nedali vědět, až když se po víkendu vrátil a skladba byla hotová. Steven argumentoval, že se Joe chtěl věnovat Billie a že ho nenapadlo mu volat. Marti řekl Joeovi, že mu volat chtěl, ale Steven prý řekl, že je to zbytečné, ať ho nechá. Každopádně to byla právě skladba „Jaded“, kterou vypustili AEROSMITH v prosinci roku 2000 jako pilotní singl. Song „Jaded“ se okamžitě stal hitem ve většině zemí světa. Poprvé jej AEROSMITH představili živě veřejnosti v rámci American Music Awards. Následně skladba „Jaded“ zazněla v lednu roku 2001 v rámci nejsledovanější americké show, Super Bowl XXXV, společně s „I Don’t Want To Miss A Thing“ a „Walk This Way“.
Pokud by prý nepřišli AEROSMITH s hitem kalibru „Jaded“, společnost Columbia/Sony by s nimi ukončila smlouvu. Tuto zprávu se muzikanti dozvídají po letech od jednoho z šéfů nahrávací společnosti, Dona Iennera. Nikdo ale neví, do jaké míry je tato informace pravdivá a zda by se tak skutečně stalo. Předchozí deska „Nine Lives“ rozjela u kritiků kontroverzní reakce, které její následovník „Just Push Play“ ještě výrazně znásobil. Mnozí se shodli na tom, že se jedná o nejhorší počin v diskografii AEROSMITH a některé ze skladeb, jako například „Trip Hoppin‘“, ohodnotili jako zbytečné, které se na desce nemusely vůbec objevit. Rozporuplné reakce ovšem nepřichází jen zvenčí. Názory na nahrávku jsou různé i mezi samotnými členy kapely, z nichž někteří nebyli s novým materiálem ztotožnění. Řada ortodoxních fanoušků a především ti, kteří jsou odkojeni rock ‘n’ rollem 60. a 70. let, album „Just Push Play“ nepřijímají a tváří se, jako by v diskografii AEROSMITH neexistovalo. Přesto se deska stává ve Spojených státech platinovou už měsíc po jejím vydání a boduje na druhém místě v Bilboard 200.
Vznik každého alba ovlivňuje mnoho různorodých aspektů, ať už jde o nastavení jednotlivých osobností, jež se na jeho tvorbě podílí, nebo o vývoj kapely či celkový koncept a strategii. Není divu, že mají muzikanti občas potřebu vybočit a experimentovat. Obzvlášť, pokud jsou na scéně několik desetiletí anebo je experimentování jednoduše baví a nechtějí být zaškatulkováni. Je přirozené, že se dostávají do fází, kdy se jejich názory na další vývoj i vnímání hudby vzájemně odlišují. Nemusí jít jen o vypočítavost, což se v takovém případě používá často jako hlavní nebo jediný argument. A samozřejmě v mnoha případech o vypočítavost jde. Svou roli hraje i svůdná sláva a touha oslovit co největší masy lidí, což samo o sobě není nic špatného, pokud k tomu daná osobnost má skutečně předpoklady a potenciál uspět. Záleží na umělcích, co na sobě umožní a jaké hodnoty preferují. Následně samozřejmě záleží především na publiku, s čím se ztotožní, komu dají lidé šanci a do jaké míry následují své názory a pocity, nebo zda podlehnou jen do detailů připraveným marketingovým strategiím ze strany určitých interpretů, médií či vydavatelských firem. Na toto téma by bylo možné diskutovat donekonečna z mnoha úhlů pohledu a podle vlastního nastavení každého z nás. Nabídka je obrovská a každý má právo vybrat si to své podle toho, co s kým rezonuje.
Co je ale víc než jisté, je fakt, že se hudební průmysl s příchodem nového milénia radikálně změnil. Pospolitost a soudržnost komunit, jež ve druhé polovině 20. století spojovala především láska k hudbě a umění, se postupně rozpadá s rozvojem moderních technologií a nástupem sociálních sítí. Moderní technologie i sociální sítě mají samozřejmě spoustu plusů a jsou přínosem, pokud jsou využívané správně. Mezi nejvíce znepokojující aspekty hudebního průmyslu patří fakt, že se stále více zneužívá oddanosti a přízně fanoušků. Ceny vstupenek rapidně stoupají a podmínky na převážně velkých akcích jsou často za hranicemi lidskosti. Stává se například, že jsou z prvních řad vyvádění zástupci mužského pohlaví, někdy i za použití fyzického násilí a výhrůžek. Nebo starší ženy, které jsou odsunuté do zadních řad. Jejich místo zabírají ochrankou a na příkaz manažerů/muzikantů vybrané výrazně mladší dívky, které nejenže posilují ega mnohých, především starších muzikantů, ale zároveň v současnosti slouží jako atraktivní marketingový nástroj pro videa na sociálních sítích. Absolutně nefér přístup k platícím fanouškům, kteří často stojí před halami od brzkých ranních hodin. Místo slušného zacházení a respektu jsou následně znevýhodněni, trestáni a nemají šanci o sobě za vlastní peníze rozhodnout. Praktiky, jež nelze z lidského hlediska akceptovat a podporovat, ani pokud patříte mezi nejoddanější fanoušky. Za pár minut setkání se svou oblíbenou kapelou v současnosti zaplatíte víc než často za dvoutýdenní pobyt u moře. Rapidně se mění i úroveň žurnalistiky a přístup k práci s fotografií. Instantní, a ne příliš kvalitní informace a snímky stále častěji nahrazují hloubku a autenticitu. Hudební branži ovládají byznysmeni s praktikami politických vůdců, což pomalu ale jistě přebíjí samotnou podstatu hudby. Jeden ze zásadních aspektů, který dokonale nahrává přechodu do umělého světa. Svět, kde lze hudbu vytvářet umělou inteligencí pomocí vybraných riffů a zvuků z hudby složené opravdovými hudebníky a nabízející jejich nové hudební počiny dlouho poté, co jsou samotní muzikanti mrtví. Pro mnohé z nás zůstává přes všechny nástrahy a negativní aspekty krutého světa šoubyznysu stále na prvním místě hudba, jako zásadní součást našich životů a hnací síla pro překonání i těch nejtěžších zkoušek ze strany osudu.
“Jsme stále oddaní tomu, proč to děláme – což jsou písně. Jde o to chtít představit songy veřejnosti a nechat je milovat je stejně, jako je milujeme my. Stále máme tuto neukojitelnou touhu ukázat lidem, co dokážeme. A to je o těch čtyřminutových okamžicích zvaných písně a způsobu, jakým pronikají do emocí lidí.“
(TOM HAMILTON)
Členové AEROSMITH znají dobře všechny plusy i minusy hudebního světa, a přes všechno, co je kdy potkalo, pokračují ve stejné sestavě stále dál. Dokázali se adaptovat do doby, ve které pokud někdo není připravený a nezareaguje dostatečně rychle, je z kola okamžitě venku a rychlostí světla je nahrazen někým výrazně mladším. I přes všechny rozpory v kapele, všechny negativní reakce kritiků i fanoušků je nutné připsat kredit Stevenu Tylerovi za jeho tvrdohlavost, vrozenou schopnost (ne)zdravé drzosti, odvahu riskovat a vplout do více popových a mainstreamových sfér bez ohledu na názor kohokoli. Jeho chování sice dráždilo všechny kolem, jak je tomu ostatně po celý jeho život, ale kdo ví, jak by po roce 2000 vypadala pozice AEROSMITH na hudební scéně, nebýt megahitu „Jaded“.
„Just Push Play“ zůstává i nadále nejkontroverznějším počinem v diskografii AEROSMITH. Stejné kontroverzní reakce, s jakými se album setkalo po hudební stránce, si vysloužil i jeho obal, na kterém je vyobrazená robotická žena připomínající Marilyn Monroe. Experimentální počin naopak vítají zástupci mladší generace a fanoušci otevření různým žánrům, bez tendence příliš škatulkovat. Můžete patřit do kterékoli skupiny a album milovat, či nenávidět. Rozhodně se ale jedná o desku, která je svým způsobem nepochopená a nedoceněná. Některé songy, i když nejsou příliš typické pro repertoár AEROSMITH, by si zasloužily větší pozornost. Kromě nejúspěšnějšího hitu „Jaded“ a balady „Fly Away From Here“, určitě stojí za zmínku i „Avant Garden“ (ve skladbě je slyšet šeptavý hlas Liv Tyler), nebo „Sunshine“, do kterých jsou stejně jako ve skladbě „Jaded“ zakomponovány smyčce. Více v duchu AEROSMITH, i když moderněji pojaté, jsou titulní „Beyond Beautiful“ nebo „Under My Skin“, v nichž se o doprovodné vokály postarala nejmladší z dcer Stevena Tylera, Chelsea Tyler. Album „Just Push Play“ možná postrádá bluesový feeling, na který jsme u AEROSMITH zvyklí. Na druhou stranu tímto albem kapela zapadla do doby, ve které nahrávky vznikaly a využila veškeré moderní trendy tehdejší hudební scény. Výsledkem spolupráce AEROSMITH, Martiho Frederiksena a Marka Hudsona, je kombinace kvalitního a moderního mainstream pop-rocku.
Deska „Just Push Play“ vyšla 6. března roku 2001. Jen několik dní poté, 19. března, byli AEROSMITH uvedeni do Rock And Roll Hall Of Fame (Rock and rollová síň slávy). Byli uvedení jako jediná kapela, která měla v době honorace současně i hit v hitparádách. Do síně slávy uvedl muzikanty jejich dlouholetý fanoušek Kid Rock, který slavnostní chvíli odlehčil vtipným komentářem, inspirovaným názvem alba „Draw The Line“ (1977): „Došlo mi, že vyšňupali lajnu, která by omotala zeměkouli a přesto se z toho dostali a tolik toho dokázali.“
AEROSMITH vyrazili na turné na podporu alba „Just Push Play“, jehož evropská část byla přesunuta na rok 2002 a nakonec se vůbec neuskutečnila. Datum 11. září 2001 změnilo kvůli teroristickým útokům v New Yorku vše od základů. AEROSMITH museli zrušit právě probíhající turné ve Spojených státech a nikdo neměl tušení, kdy a za jakých podmínek bude možné opět koncertovat. Strach střídaly emoce lítosti, zármutku a vzteku nad tak zrůdným činem, při kterém přišli o život tisíce lidí. Všem navíc docházel fakt, že Amerika už nebude nikdy taková, jakou ji lidé znali předtím. Svět se změnil, bylo potřeba zpřísnit bezpečnostní opatření a rovněž podchytit akce, kterých se účastní takové množství lidí, jako na koncertech AEROSMITH.
Následujících pět let kapela vystupuje převážně v USA, Kanadě, Japonsku a několik koncertů odehraje i v Jižní Americe. Ostatní země si musí počkat do roku 2007. Po nedobrovolné pauze chtějí AEROSMITH dopřát svým fanouškům výjimečný zážitek a paradoxně se jim více přiblížit v době, kdy ve světě převládal strach z dalších možných útoků. V následující části „Just Push Play“ turné přichází AEROSMITH s novou vizí a s něčím, co dosud ve své kariéře ještě neudělali. V průběhu koncertu vystupuje kapela na dvou pódiích. Pódium A je standardní, na kterém AEROSMITH běžně vystupují. Pódium B je typem klubového pódia. Nad pódii jsou zavěšené obří obrazovky, aby měli všichni fanoušci možnost sledovat veškeré dění. Bylo potřeba vyřešit otázku přesunu z jednoho pódia na druhé. Joe Perry přišel s nápadem projít přímo davem fanoušků, což se nejdřív nesetkalo s příliš pozitivním ohlasem. Členové kapely se obávali o vlastní bezpečí a šílenství, které se v publiku mohlo strhnout. Nakonec však nápad prošel, a i když se občas fanoušci pokoušeli strhnout ze svých idolů oblečení, dotýkat se jich, nebo je tahat za vlasy, nakonec se vždy za doprovodu ochranky dostali bezpečně tam, kam potřebovali.
V červenci 2002 se spojily obě vydavatelské firmy Geffen Records a Columbia/Sony, a přišly s nápadem vydat kolekci 28 největších hitů dosavadní kariéry AEROSMITH, seřazených chronologicky za sebou. Kolekce hitů je obohacena o dvě nové skladby „Girls Of Summer“ a „Lay It Down“, které byly nahrané na Havaji. Dvojalbum vychází pod názvem „O, Yeah! Ultimate Aerosmith Hits“. S nápadem pro skladbu „Girls Of Summer“ přišli společně Steven Tyler a Marti Frederiksen, Joe Perry k ní udělal kytary. Joe Perry nebyl příliš nakloněn tomu, aby se tato věc objevila na dalším řadovém albu AEROSMITH a řekl Stevenovi, ať si ji odloží a vydá později na svém sólovém albu. Nakonec stejně vyšla pod značkou AEROSMITH, ale dle přání Joe Perryho nebyla použita na další řadové album kapely. Pro Joea, Toma, Brada i Joeyho byla tato skladba ztrátou času, a tak se ani jeden z nich neobjevil v její klipové verzi. „Girls Of Summer“ se stal krátkodobým letním hitem, mezi klasiky AEROSMITH se tento song ale nezařadil a brzy se na něj víceméně zapomnělo.
2003–2004
Po rozporuplném, ale přesto úspěšném období alba „Just Push Play“ se očekávalo, s čím AEROSMITH přijdou a jestli své hlavně ortodoxní fanoušky ještě v dobrém slova smyslu překvapí. Prosby byly vyslyšeny a jejich očekávání se naplnila. Pokud někdo postrádal cokoli pro AEROSMITH typické u přechozího alba, následující „Honkin‘ On Bobo“ bylo v každém slova smyslu návratem ke kořenům a pomohlo kapele oživit dobu, ve které začínali. Album „Honkin‘ On Bobo“ je s výjimkou skladby „The Grind“ sice sbírkou blues-rockových coververzí, na kterých muzikanti vyrůstali a nejedná se tedy o jejich nový materiál. Skladby ale udělali opravdu po svém, dali jim nový život, a navíc je jejich provedení po všech stránkách famózní. Steven Tyler je známý svou přízní k Janis Joplin a nepochybně je právě on její mužskou verzí. A i když se na této desce neobjevila žádná skladba z jejího repertoáru, Steven ji čaneluje tentokrát mnohem zřetelněji než na kterémkoli jiném albu. AEROSMITH po letech přizvali ke spolupráci jejich dvorního producenta Jacka Douglase, jenž neodmyslitelně patří k nejdůležitějším osobnostem v historii skupiny, a který produkoval jejich nejlepší a nejúspěšnější alba v 70. letech. Jako by mezi ním a kapelou bylo zvláštní pouto a propojení, které v tomto kontextu neměli muzikanti s žádným jiným producentem. Jack Douglas zná podstatu AEROSMITH a jednotlivé členy má přečtené tak dobře, že z nich dokáže přirozeně dostat to nejlepší, pokud je tomu kapela otevřená. V období tvorby opusu „Honkin‘ On Bobo“ se pravděpodobně na dlouhou dobu naposledy propojilo to nejlepší, čím AEROSMITH kdy byli a vše, co společně vybudovali.
Steven Tyler byl ponořený do představy skládat velké popové hity s Marti Frederiksenem. Zatímco Joe Perry toužil oživit spolupráci mezi ním a Stevenem, a znovu společně skládat i produkovat nové songy. Skladby v takovém duchu, jaké společně kdysi tvořili. AEROSMITH měli tři měsíce na nahrání nového alba. Bylo léto 2003 a kapela tentokrát společně diskutovala další plány. Joe Perry si vzpomněl na návrh jednoho z ředitelů společnosti Columbia/Sony, Dona Iennera, jenž kdysi kapele řekl, že jejich první album vydané pod jejich značkou, by mělo být bluesové. Joe Perry přišel s nápadem udělat bluesovou desku. Nikoli však složenou z vlastních věcí, ale dát dohromady covery, které poslouchají celý život a udělat je po svém. Na projektu se všichni v kapele shodli a začali společně plánovat, které skladby se na albu objeví. S názvem „Honkin‘ On Bobo“ přišel Steven Tyler poté, kdy někde zaslechl tuto frázi. Kapele přišel název jako dobrá volba v kontextu blues-rockových coververzí svých idolů. Nahrávání opět probíhalo v Boneyard, na ranči Joe Perryho, nedaleko od Bostonu. Joe Perry na toto období vzpomíná ve své knize „Rocks: My Life In And Out Of Aerosmith“ jako na jedno z nejlepších, které v historii kapely zažil. Atmosféra byla uvolněná, spontánní a všichni si práce na předělávkách a jejich výběru náramně užívali. Osud muzikantům konečně dopřál prostor, kdy si mohli společné chvíle a jamování užívat bez tlaku a stresu. Právě taková atmosféra je cítit z každého tónu alba „Honkin‘ On Bobo“. Dokonce i duo Tyler/Frederiksen tentokrát přesvědčili, že jsou schopni se oprostit od nutnosti skládat velké popové hity a vsadili na přirozenost a svobodu, kterou zažívali v období, kdy byli nadšenými fanoušky hudby, nedotčeni krutostí hudebního šoubyznysu a tlaku vydavatelských firem. Důkazem je skladba „The Grind“, již společně složili Marti Frederiksen, Steven Tyler a Joe Perry. „The Grind“ je na tomto albu jedinou původní nahrávkou AEROSMITH, která navíc perfektně zapadá do blues-rockové sbírky coververzí. Ačkoli byla složená v roce 2003, má podobný feeling jako ostatní coververze z období 50. a 60. let, které se na tomto albu objevily. Nutno ocenit fenomenální a struhující pěvecký výkon Stevena Tylera, který je doslova dechberoucí. Celkově je skladba „The Grind“ po všech stránkách špičková.
Původně se mělo nahrávat bez hostů, jen kapela a nikdo další. Najednou se ale naskytla možnost, kterou fanoušek blues rozhodně nemůže odmítnout. Na ranč Joe Perryho zavítal excelentní pianista Johnnie Johnson, letitý spoluhráč CHUCKA BERRYHO. Johnnie Johnson byl navíc uveden do Rock And Roll Hall Of Fame ve stejný den jako AEROSMITH. Na albu „Honkin‘ On Bobo“ nahrál bravurně klavírní party ve skladbách „Shame, Shame, Shame“ (SMILEY LEWIS cover) a „Temperature“ (LITTLE WALTER cover). Nebýt tohoto spontánního rozhodnutí, žádná další podobná možnost už by se AEROSMITH, vzhledem k úmrtí Johnnieho Johnsona v dubnu 2005, pravděpodobně nenaskytla. Mezi dalšími hosty se objevila i nesmírně talentovaná alternative rocková muzikantka, Tracy Bonham. Tracy si na desce zazpívala dva covery od MISSISSIPPI McDOWELL, duet s Joe Perrym „Back Back Train“ a „Jesus Is On The Main Line“ se Stevenem Tylerem. Mezi coververzemi samozřejmě nemohla chybět alespoň jedna skladba od THE ROLLING STONES, z jejichž repertoáru padla volba na „You Gotta Move“. Pořádné bluesové album se neobejde bez pocty jedné z nejdůležitějších postav poválečné bluesové scény, MUDDY WATERSOVI, jehož AEROSMITH uctili předělávkou „I’m Ready“. Od FLEETWOOD MAC už AEROSMITH mají v repertoáru skladbu „Rattlesnake Shake“. Tentokrát zvolili „Stop Messin‘ Around“, v níž se za doprovodu harmoniky Stevena Tylera pěvecky i na kytaru vyřádí Joe Perry a která je součástí každého koncertního setu AEROSMITH. Steven Tyler přišel s nápadem na předělávku od BO DIDDLEY, „Road Runner“, jež je skutečně parádním otvírákem celého alba. AEROSMITH vzdali hold i královně soulu, ARETHE FRANKLIN nádhernou verzí písně „I Never Loved A Girl“, původně nazvané „I Never Loved A Man (The Way I Loved You)“. Jde o první velký hit ARETHY FRANKLIN, vydaný jako singl u Atlantis Records v roce 1967. AEROSMITH uctili své předchůdce velkolepě a s veškerou noblesou. Album „Honkin´ On Bobo“ vyšlo 30. března 2004. Vydavatelství neočekávalo vzhledem k blues[1]rockovému soundu a nedostatku hitových songů zásadnější komerční úspěch alba. O to větším překvapením bylo, když se v prvním týdnu po jeho vydání prodalo 160 tisíc kopií.
AEROSMITH vyráží opět na turné, jež v září 2004 zastavila hepatitida typu C, se kterou se potýkal Steven Tyler. Další zdravotní problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Steven následně podstupuje operaci krku a čelí i problémům s chodidly. Veškerá činnost kolem AEROSMITH byla pozastavena, a tak se Joe Perry rozhodl po letech opět věnovat svému sólovému projektu.
2005–2010
Sólové album Joe Perryho, jednoduše nazvané „Joe Perry“, vyšlo 9. května 2005. S výjimkou dvou coververzí, skladby „Vigilante Man“ (WOODY GUTHRIE) a „Crystal Ship“ (THE DOORS), napsal ostatní skladby na album sám a nahrál všechny hudební nástroje, kromě bicích ve skladbě „Mercy“, které nahrál jeho zvukař Paul Caruso. Ten společně s Joem desku spoluprodukoval. Skladba „Mercy“ byla nominována na cenu Grammy za nejlepší instrumentální výkon. Na podporu alba se uskutečnily pouze dva koncerty Joe Perryho, a to v New Yorku a v Bostonu, kam ho přišli podpořit i ostatní členové AEROSMITH. Sólové album Joe Perryho je zřejmě jedním z mála světlých bodů druhé poloviny první dekády nového milénia.
Následující roky jsou pro AEROSMITH doslova kritické a osud jim hází do cesty jednu těžkou zkoušku za druhou. Nejen z hlediska jejich kariéry, ale i v soukromých životech. Z pěti manželství přežijí jen dvě. Tom a Terry Hamiltonovi, kteří tvoří manželský pár od roku 1975 a jejichž manželství je nejdéle trvajícím svazkem v historii AEROSMITH. Joe a Billie Perry se vzali o deset let později v roce 1985 a díky jejich vzájemné spřízněnosti rovněž patří mezi vzácné procento stabilních párů v šoubyznysu, a zvláště ve světě rock ’n‘ rollu. Steven Tyler a Teresa Barrick se rozvádí v roce 2006 po dlouhých 17 letech. Stejný osud čeká o rok později i Brada Whitforda a v roce 2009 i Joeyho Kramera.
Zdravotní problémy pronásledovaly kromě Stevena Tylera i další členy kapely. V roce 2006 byla Tomu Hamiltonovi diagnostikována rakovina krku a jazyka. Z důvodu léčby byl nucen opustit právě probíhající turné a na jeho místo byl jako náhrada povolaný David Hull, který se podílel na sólovém projektu Joe Perryho. Do té doby nevynechal Tom Hamilton jediný koncert AEROSMITH jejich kariéry. Komplikace se zdravím neobejdou ani Joe Perryho, jenž čelí mučivým bolestem pravého kolena. Žádná léčba se nejeví jako úspěšná a bolesti se stupňují, až je nakonec nutná výměna kolenního kloubu. Steven Tyler dostává od osudu opravdu pěknou nálož. Rozvod, a do toho hromada zdravotních problémů, ze kterých se zotavuje celý rok. Ve svém memoáru „Vadí vám chaos v mojí hlavě?“, popisuje toto období jako jedno z nejhorších ve svém životě. Byl zlomený a slzy, které skrýval před svými dětmi, ze sebe dostával o samotě potají. Možná byla skladba „Hole In My Soul“ z roku 1997 i jakousi Stevenovou předtuchou o části osudu, k jehož naplnění došlo o téměř jednu dekádu později. „Mám díru ve své duši, která mě navždycky zabíjí. To místo je jako zahrada, ve které už nic nevyroste.“ – slova z refrénu skladby „Hole In My Soul“, jež mluví za vše. Skutečně to vypadá, že se tou dobou v jeho nitru zlomilo něco, co dosud nebylo zahojeno, jakoby určitá část jeho pravého já zůstala někde v minulosti.
AEROSMITH nadále koncertují, pokud jim to situace a zdravotní stav muzikantů dovolí. Vztahy mezi nimi jsou ale napjaté a Steven Tyler se od kapely vzdaluje po lidské i po pracovní stránce. Opouští kapelní management a uzavírá smlouvu s týmem, který zastupuje pouze jeho. Překvapivé rozhodnutí vzhledem k faktu, že AEROSMITH v té době zastupoval Howard Kaufman, který měl pověst jednoho z největších profesionálů a nejzkušenějších manažerů v hudební branži. Divoké období, kdy byly vztahy v kapele našponované tak, že mezi sebou téměř nekomunikovali. Napjatá atmosféra je ve vzduchu i v průběhu koncertů, což naštěstí neovlivnilo kvalitu jejich výkonů. Řada fanoušků situaci vnímala a po právu se obávala o budoucnost kapely. Média veřejně spekulovala o odchodu Stevena Tylera z AEROSMITH a celou situaci si samozřejmě náležitě přibarvila po svém tak, aby profitovala a aby skandální titulky přilákaly co nejvíce čtenářů. Situace graduje po pádu Stevena Tylera z pódia při koncertě v Jižní Dakotě v roce 2009. Steven v rozhovorech prezentuje svou verzi, ve které tvrdí, že se o něj nikdo z kapely po úrazu nezajímal, nikdo mu nezavolal ani ho nenavštívil v nemocnici, díky čemuž hodně trpěl. Ostatní uvádí pravý opak. O Stevena se báli, prý mu volali, ale nedovolali se, až nakonec dostali dopis od jeho managementu s vyjádřením, že si momentálně nepřeje s nikým komunikovat a každému, s kým chtěl mluvit, osobně zavolal. AEROSMITH plánují práce na dalším studiovém albu, do kterého je tlačí nejen nahrávací společnost, ale i muzikanti v kapele cítí potřebu přijít po tolika letech s novým materiálem. Svému vydavatelství skupina dle smlouvy dluží ještě jedno řadové album. Aby se mohli stát nezávislými umělci, musí dostát svému závazku. Situace v kapele stále ještě není stabilizovaná a nahrávání se posouvá, i když už je pro muzikanty zamluvené studio. Steven Tyler se věnuje budování vlastní značky a plánuje vydání prvního sólového alba, k čemuž vzhledem k podmínkám ve smlouvě AEROSMITH s Columbia/Sony nakonec nedošlo. Joey Kramer se tou dobou zabývá vydáním vlastního unikátního memoáru “Hit Hard: A Story Of Hitting Rock Bottom At The Top“, který vyšel 30. června 2009. Kniha nabízí upřímný a hloubkový vhled do osobnosti Joeyho Kramera, který touto cestou konečně dostává šanci vyjádřit se nejen k veškerému dění kolem AEROSMITH z vlastního pohledu, ale zároveň odhalit více z jeho soukromí a otevřeně promluvit o všem, s čím se potýkal od svého dětství.
“Mám štěstí, že toho neustále v hudbě nacházím tolik naplňujícího a obohacujícího. O to mně vždy šlo – ne o peníze, ani o slávu. Prostě rád hraji na bicí. Vím, že se mám stále co učit. A proto, kdykoli vystupujeme, vylezu ze zákulisí ven a poslouchám každou naši předkapelu, abych držel krok s tím, co hrají mladí.“
(JOEY KRAMER)
Nejistého období kolem AEROSMITH využívá i Joe Perry k přípravám svého v pořadí již pátého sólového alba. Ke spolupráci si tentokrát přizval německého talentovaného zpěváka Hagena Groha, jenž byl barvou hlasu často přirovnáván ke Stevenu Tylerovi. Zřejmě nejlepší počin v sólové kariéře Joe Perryho nazvaný „Have Guitar, Will Travel“, vyšel 6. října 2009. Deska si vysloužila velmi příznivé recenze ze strany hudebních kritiků i fanoušků. Album podpořil i manažer Howard Kaufman, který poukázal na skutečnost, že pokud Joe Perry chce vyrazit na turné, je potřeba, aby měl v kapele zpěváka, který zvládne odzpívat i některé klasiky z repertoáru AEROSMITH. Hagen Grohe do projektu Joe Perryho perfektně zapadl. Howard Kaufman se postaral o vydání alba i jeho distribuci. Joe Perry se svou kapelou odjeli úspěšné turné s MÖTLEY CRÜE a také se jim dostalo pocty být součástí anglické části reunionového turné Paula Rodgerse a BAD COMPANY.
Dalším světlým bodem v temném období AEROSMITH bylo vydání jejich videohry „Guitar Hero“: AEROSMITH byli první kapelou na světě, která měla vlastní hudební videohru, jež v prodejnosti výrazně předčila komerční úspěch většiny hudebních videoher. Do dubna roku 2010 se ji prodalo přes 3,6 milionu kopií. Kromě zisků, které překonaly i prodejnost jejich posledního alba „Honkin‘ On Bobo“, objevila AEROSMITH celá generace nových fanoušků.
2011–2020
Než se mohli AEROSMITH konečně pustit do prací na novém albu, bylo třeba vyřešit ještě jednu záležitost, která muzikanty vykolejila. Steven Tyler dostal nabídku stát se členem poroty slavné a oblíbené show, American Idol. I v tomto případě má každá ze stran na situaci rozdílný pohled. Kapela se o novém angažmá Stevena dozvídá ve stejnou chvíli, kdy byla tato novinka vypuštěna na veřejnost. Steven se brání, že pokud by jim předem svůj záměr oznámil, rozmlouvali by mu ho a žárlili by na něj, což druhá strana odmítá. Ať už s rozhodnutím Stevena někdo souhlasil, anebo byl za tento krok i ze strany mnoha fanoušků zavrhován, šlo o příležitost, která přichází jednou za život a jež kapele v mnoha ohledech pomohla. Ne však v tom smyslu, že by jeho účast v American Idol zvedla prodeje alb AEROSMITH. Steven si tak plní jeden ze svých snů a je pro svou roli zapálený. Současně zvládne i nahrávání nového alba bez toho, aniž by jedinkrát chyběl ve studiu. Zároveň vydává i svůj první sólový singl, svěží letní hit „It Feels So Good“, který složil společně s Marti Frederiksenem ve stejném období, ve kterém vznikly skladby „Girls Of Summer“ a „Lay It Down“. Klip režíroval Ray Kay, jenž produkoval i klipy LADY GAGA, JUSTINA BIEBERA nebo BRITNEY SPEARS. Ve skladbě i ve videoklipu si zahostovala Nicole Scherzinger, známá především jako frontwoman PUSSYCAT DOLLS, která se rovněž postarala o doprovodné vokály. Singl i video vychází 10. května 2011. Naživo svou hudební novinku Steven Tyler poprvé představil o dva dny později v rámci American Idol, kde byl dvě sezony po sobě v porotě po boku JENNIFER LOPEZ a RANDYHO JACKSONA. Steven Tyler byl tou dobou opravdu extrémně vytížený. Kromě závazků spojených s rolí porotce a s nahráváním nového alba, pracoval navíc ještě i na svém memoáru „Vadí vám chaos v mojí hlavě?“, který vyšel v lednu 2012.
Kapela se zavírá do studia a intenzivně pracuje na novém materiálu po celé léto roku 2011, jehož nahrávání probíhá do dubna roku 2012. Hlavním producentem patnáctého a dosud posledního studiového alba AEROSMITH – „Music From Another Dimension“ nemohl být po všech peripetiích nikdo jiný než jejich nejlepší producent Jack Douglas. Album spoluprodukovali i Steven Tyler a Joe Perry. Po autorské stránce tentokrát dostali šanci projevit svou kreativitu všichni členové AEROSMITH. Steven Tyler a Joe Perry na albu z hlediska autorství/spoluautorství dominují. Stevenu Tylerovi je připsán kredit celkem u jedenácti skladeb a Joe Perrymu u sedmi, z čehož čtyři jsou jeho sólovými autorskými počiny. AEROSMITH konečně dotahují do konce to, co začali už někdy v roce 2006 poté, kdy se Steven Tyler zotavil po operaci krku. Trvalo dlouhých šest let, než muzikanti s různými delšími či kratšími pauzami dali dohromady všechny skladby, jež se nakonec objevily na finální verzi patnáctého alba. Jejich poslední vlastní materiál vyšel v podobě dvou skladeb – „Sedona Sunrise“ a „The Devil’s Got A New Disguise“ na kompilaci „The Very Best Of Aerosmith: The Devil’s Got A New Disguise“, vydané v roce 2006. Po kolekci bluesových coververzí z roku 2004, která vyšla pod názvem „Honkin‘ On Bobo“, vydávají AEROSMITH nové album po osmi letech. Od chvíle, kdy přišli s posledním albem obsahujícím jen vlastní materiál („Just Push Play“, 2002), uplynulo celkem jedenáct let. Do té doby jde o nejdelší pauzu v historii kapely mezi vydáním jednotlivých studiových nahrávek.
Album „Music From Another Dimension“ je z hlediska spoluprací společným dílem kapely a několika zásadních osobností, které v minulosti přispěly k jejich úspěchu. Ke spolupráci kapela rovněž přizvala i několik dalších hostů, kteří si na studiovém albu AEROSMITH zahostovali poprvé. Jednou z nich je i populární country zpěvačka Carrie Underwood, jež si zazpívala duet se Stevenem Tylerem ve skladbě „Can’t Stop Lovin‘ You“. Power balada s prvky country jakoby zároveň předznamenávala směr dalšího hudebního vývoje Stevena Tylera, jehož o několik let později doprovází na sólových koncertech Marti Frederiksen se svou kapelou THE LOVING MARY BAND. Marti se zároveň podílí i na prvním sólovém počinu Stevena Tylera – „We’re All Somebody From Somewhere“, jenž spatřil světlo světa 15. července 2016. Marti Frederiksen s AEROSMITH spolupracuje pravidelně od druhé poloviny 90. let a jeho jméno se na albu objevuje v kontextu spoluautora hudby, textů nebo producenta v dalších čtyřech skladbách: „Beautiful“, „What Could Have Been Love“, „Lover Alot“ a v bonusové „Sunny Side Of Love“.
Mezi dalšími hosty je i syn bubeníka Joeyho Kramera, Jesse Kramer a technik kytaristy Brada Whitforda, Marco Moir, kteří jsou spoluautory skladby „Lover Alot“. Poprvé se na studiové nahrávce AEROSMITH objevila i nejstarší dcera Stevena Tylera, Mia Tyler, a to jako doprovodná vokalistka ve skladbě „Beautiful“, která je bezesporu jednou z nejchytlavějších na albu. Byla to právě ona, pro koho Steven složil krátce po jejím narození skladbu „Mia“, jež vyšla v roce 1979 na albu „Night In The Ruts“. Mezi hosty se objevil i Julian Lennon, syn člena legendárních THE BEATLES, Johna Lennona, jenž se ujal doprovodných vokálů v titulní skladbě „Luv XXX“. „Luv XXX“ a „Out Go The Lights“ jsou jediné dva songy, na kterých se autorsky podílelo pouze duo Steven Tyler a Joe Perry. Po téměř dvaceti letech je to poprvé, kdy společně složili nějakou skladbu. Tou poslední před tím byla v roce 1993 věc „Fever“ z alba „Get A Grip“.
V kontextu budoucích spoluprací si nelze nevšimnout další paralely, která byla zárodkem zajímavého hudebního seskupení HOLLYWOOD VAMPIRES, jenž vzniklo o necelé tři roky později, v roce 2015. Joe Perry složil skladbu „Freedom Fighters“, ke které rovněž napsal i text a sám ji i nazpíval v doprovodu hvězdného herce Johnnyho Deppa a muzikanta/producenta Bruce Witkina. Všichni tři se následně stali součástí projektu HOLLYWOOD VAMPIRES. Dalšími dvěma kousky na albu, které Joe Perry složil, zpíval i produkoval, jsou skladby „Something“ a Joeovo vyznání své ženě Billie, „Oasis In The Night“, jež se objevila mezi bonusy v deluxe edici. Své dva autorské sólo počiny má na albu jako autor hudby i autor textu baskytarista Tom Hamilton, který stejně jako kytarista Brad Whitford, konečně dostal prostor poprvé od vydání alba „Pump“ z roku 1989. Jeho střednětempou skladbu „Tell Me“ lze zařadit do TOP 5 nejlepších songů celého alba. Tom Hamilton tentokrát získal možnost projevit se i jako zpěvák. Mezi bonusovými skladbami je další jeho autorská věc „Up On The Mountain“, ve které se kromě baskytary chopil i mikrofonu, doprovodné vokály odzpíval Steven Tyler. V katalogu AEROSMITH jde díky spojení těchto dvou hlasů o hodně netradiční a unikátní záležitost. Tato píseň by si určitě zasloužila své místo na standardní verzi alba. Brad Whitfod ani Joey Kramer nemají na albu vlastní autorský počin, i když jsou u několika skladeb uvedeni jako spoluautoři. Pro Joeyho Kramera je to poprvé od roku 1987, kdy vyšlo album „Permanent Vacation“. Všichni tři jsou společně uvedeni jako spoluautoři songů „Beautiful“, „Can’t Stop Lovin‘ You“ a „Lover Alot“. Brad Whitford je i spoluautorem skladby „Street Jesus“ a Joey Kramer figuruje jako spoluautor u skladby „Closer“.
Po veleúspěšném hitu „I Don’t Want To Miss A Thing“ mají AEROSMITH v repertoáru další věc z dílny Diane Warren, skladbu „We All Fall Down“. Stejně jako v prvním případě jde o emotivní power baladu, která je nejsilnější a nejvydařenější baladou celého alba. Diane Warren je mimo členů kapely jedinou, jež je za skladbu „We All Fall Down“ kreditovaná jako sólo autorka textu i hudby. U všech ostatních písní je uveden minimálně jeden člen AEROSMITH. Bohužel ani zdaleka nedosahuje tak obrovského komerčního úspěchu, jelikož se doba rapidně změnila a období, kdy AEROSMITH válcovali hitparády se srdceryvnými songy, je už minulostí. Tentokrát už hvězdná jména příliš nepomáhají a mají spíše osobní význam pro členy kapely a jejich oddané fanoušky, než z hlediska marketingu a propagace. Výraznější pozornosti se nedostává ani skladbě „Another Last Goodbye“, již společně se Stevenem Tylerem složil další renomovaný skladatel a producent Desmond Child, který se AEROSMITH v minulosti postaral o několik úspěšných hitů. Od vydání alba „Nine Lives“ (1997) jde o jejich první společnou spolupráci po patnácti letech. Ve výčtu spoluautorů nechybí ani jméno Jima Vallance, který poprvé spolupracoval s AEROSMITH na albu „Permanent Vacation“ (1987). Ten se tentokrát nepodílel na žádné novince. Kapela zalovila v archivu a předělala skladbu „Legendary Child“, kterou složili společně Steven Tyler, Joe Perry a Jim Vallance. Poprvé byla nahraná v počátečních fázích příprav alba „Get A Grip“ v roce 1991, ale oficiálně nikdy předtím nevyšla. „Legendary Child“ byl zároveň i první singl z alba „Music From Another Dimension“, který vyšel 23. května 2012. O den dříve představili AEROSMITH „Legendary Child“ živě ve finále American Idol. Tím se zároveň uzavřela i éra Stevena Tylera v American Idol.
“Navzdory všemu je skupina AEROSMITH, která dokázala překonat cokoli, stále nedotčená, což je velký zázrak v historii angažovaných kapel hrajících hudbu zvanou rock and roll.“
(JOE PERRY)
Dlouho očekávané studiové album AEROSMITH – „Music From Another Dimension“ spatřilo světlo světa 6. listopadu 2012. O den dříve, 5. listopadu 2012, uspořádala kapela pro své fanoušky unikátní vystoupení, které jim věnovala zdarma. AEROSMITH se vrátili se na místo svých začátků a celý set se odehrával přímo před jejich apartmánem na 1325 Commonwealth Ave, kde společně členové kapely bydleli v letech 1970 – 1972. Set obsahoval celkem devět songů, převážně největších klasik ze 70. let a byl obohacen o dvě novinky z alba „Music From Another Dimension“, skladby „Oh Yeah“ a „Lover Alot“. Tato jedinečná událost přilákala kolem 40 tisíc fanoušků a zároveň byla i největší promo akcí spojenou s vydáním jejich posledního studiového alba.
Deska vyšla v období, které absolutně nepřálo fyzickým nosičům. Fyzickou podobu alba si koupili skutečně jen ti nejoddanější fanoušci, po celá desetiletí známí jako Blue Army. Po prvním týdnu se prodalo 65 tisíc kopií, což bylo o 100 tisíc kusů méně než v případě předchozího počinu „Honkin´On Bobo“. O větší propagaci se tentokrát nepostaralo ani hudební vydavatelství Columbia/Sony, se kterým po vydání alba definitivně končí vzájemná spolupráce s AEROSMITH. Z nadšení, které společně sdíleli v 70. letech i po obnovení spolupráce ve druhé polovině 90. let, už mnoho nezbylo.
Po roce 2000 přišla spousta lidí o práci a ve vydavatelstvích už zdaleka nepracuje tolik lidí, jako tomu bývalo předtím. Nástup internetu a neustále se rozvíjející technologie umožnily lidem rychlý přístup ke všemu, stejně jako možnosti, jak obejít interprety i vydavatele a stahovat alba nelegálně zdarma. Vydavatelství se snaží získat absolutní kontrolu nad vším a smlouvy s umělci jsou mnohem striktnější než v předchozích dekádách. Boj o přežití, nově nastavené byznysové modely a marketing, výrazně dominují nad fanouškovským aspektem a oddaností. Ve vedení převážně větších nahrávacích společností potkáte opravdového fanouška, který pracuje srdcem, už jen velmi zřídka. Poslední studiové album AEROSMITH z byznysového hlediska zdaleka nenaplnilo očekávání firmy. Přesto se ale umístilo na pátém místě v Billboard 200.
AEROSMITH na jednom albu skloubili vše, co po hudební stránce nabízí a představují od počátku své kariéry do současnosti a v určitém kontextu naznačili budoucí směřování některých členů kapely. Deska je propojením blues-rocku, typického pro AEROSMITH hlavně v 70. letech a moderního mainstream pop rocku, se kterým se světu představili ve druhé polovině 80. let po jejich velkolepém návratu na scénu. Komplexní sumarizace po hudební stránce i z hlediska spoluprací svým způsobem předznamená, že by se mohlo jednat na dlouhou dobu o poslední studiový počin v diskografii AEROSMITH, ne-li poslední. V průběhu let se sem tam objevují zvěsti o tom, že muzikanti začnou opět pracovat na novém materiálu. Vzhledem k celkové situaci členové kapely zvažují možnost publikovat nový materiál formou EP, což se stalo v posledních letech trendem. Dosud jsme se nedočkali ani nového alba, ani žádné novinky vydané v podobě EP či singlu. I když stále fungují jako kapela, svůj zájem přesouvá každý z nich ke svému projektu, což jim umožňuje si na nějaký čas odpočinou od všeho, co souvisí s AEROSMITH. Po ukončení smlouvy se Sony/Columbia si konečně mohou dělat, co chtějí. Vlastní volnosti a svobody využívá každý z nich po svém.
V roce 2014 se Steven Tyler a Joe Perry spojili s dětským sborem Californian Children’s Chorus, aby světu představili novou verzi jejich klasického hitu „Dream On“. Unikátní spojení andělských hlasů dětského sboru s nakřáplým rockovým vokálem Stevena Tylera za doprovodu klavíru a excelentní kytary Joe Perryho, dalo této skladbě úplně jiný rozměr. Nová verze „Dream On“ byla určená pro charitativní záměr jako tribut k ročnímu výročí od bombových útoků, které se staly v roce 2013 při maratonu v Bostonu. Skladba vyšla jako singl pod názvem „Dream On (Boston Strong!)!“ i jako videoklip z televizního speciálu, který dali dohromady ESPN pod názvem „Dream On: Stories From Boston Strongest“ coby poctu obětem. Začátkem roku 2015 vydává Joe Perry svou první autobiografickou knihu mapující vše od počátků jeho kariéry v AEROSMITH i dění mimo kapelu, včetně událostí ze svého soukromého života. Joe Perry patří mezi uzavřenější osobnosti, raději se věnuje hudbě než čemukoli jinému a rozhovory poskytuje jen výjimečně. Fanoušci i řada hudebních osobností uvítala jeho knihu „ROCKS: My Life In And Out Of Aerosmith“ s otevřenou náručí. Joe Perry nabízí unikátní vhled do svého života i vlastní názor na vše zásadní z historie AEROSMITH a zároveň i na bratrsko[1]rivalský vztah mezi ním a Stevenem Tylerem. Ze svého pohledu sepsal vše i Steven Tyler ve svém memoáru „Vadí vám chaos v mojí hlavě?“, a tak je nesmírně zajímavé porovnání, jak každý z nich vnímal stejné situace. Oba memoáry jsou poutavé a obzvlášť pro rockové fanoušky jsou nesmírně hodnotnými sbírkami informací, prožitků a bohatých životních zkušeností, sepsaných dvěma z největších legend rockové scény.
V roce 2017 AEROSMITH avizují celosvětové turné AERO VEDERCI BABY! TOUR, které má trvat několik let a mohlo by jít o jejich poslední tak komplexní turné. Mezi fanoušky taková zpráva samozřejmě vyvolala různorodé reakce. Na turné se všichni těší, na druhé straně si stále více uvědomují, že každý takový koncert může být posledním vystoupením AEROSMITH, který budou mít možnost ve svém životě navštívit. Obzvlášť pokud nežijí ve Spojených státech, kde by stále byla větší šance ještě zažít nějaké jejich vystoupení. V té době však nikdo netušil, že koncerty AEROSMITH, stejně jako všech ostatních, zastaví na dlouhou dobu úplně jiné okolnosti než ukončení kariéry. Navíc zpráva o posledním celosvětovém turné přichází v době, kdy se pomalu ale jistě blíží oslavy jejich 50letého výročí na hudební scéně.
V srpnu 2018 odhalují AEROSMITH své plány vztahující se k oslavám jejich 50 let na rockové scéně v americké Today Show. Kapela pojímá oslavy opravdu velkolepě a pro své fanoušky připravuje nevšední, ale finančně i dost nákladný zážitek. Od 6. dubna 2019 startuje série rezidentních koncertů „Deauces Are Wild“, které se konají v Park Theater umístěném v MGM resortu v Las Vegas. Koncertní rozpis nejdříve nabízí celkem 18 dat od dubna do července 2019. Jelikož AEROSMITH neodehráli v USA jediný koncert od roku 2015, zájem o jejich vystoupení je obrovský. Nakonec je naplánovaných 50 koncertů, z nichž devět se přesouvá i na východní pobřeží a v rozpisu je rovněž několik letních festivalů. Na rozdíl od všech předchozích koncertních šňůr, nabízí tentokrát AEROSMITH svým fanouškům jedinečnou možnost užít si koncert přímo s nimi na pódiu. Ke vstupnému si mohou fanoušci připlatit ještě VIP tour, kde mají v doprovodu hostitele možnost navštívit výstavu mapující celou rock ’n’ rollovou historii kapely. Pozornost mnoha návštěvníků přitahuje první dodávka, kterou AEROSMITH cestovali napříč Spojenými státy v počátcích své kariéry. Ta byla nedávno objevena díky jednomu ze sběratelů. Mezi dalšími atrakcemi jsou například i pinballové hrací automaty. Před koncertem je promítán komplexní průřez historií AEROSMITH, který trvá zhruba půl hodiny. O zábavu se před každou show starají i tančící postavy, známé z obalů alb AEROSMITH. Celá show je promyšlená a propracovaná do posledních detailů. Vzhledem k jejímu konceptu není reálné něco takového zorganizovat v jiných zemích mimo USA. Spekulovalo se o podobném konceptu, jenž se měl realizovat v Londýně a k jehož realizaci by bylo potřeba pravděpodobně postavit vlastní resort.
Oslavy 50. výročí v Las Vegas stejně jako plánované nadcházející evropské turné přerušila v prvním čtvrtletí roku 2020 pandemie koronaviru. Ve stejném roce uplynulo přesně 50 let od chvíle, kdy se zrodila legenda jménem AEROSMITH. V průběhu nouzového stavu jsou mnozí umělci kreativní i velmi aktivní na sociálních sítích. Stav uzavření v nich odemyká potenciál tvořivosti, díky čemuž jsme se v tomto nelehkém období dočkali spousty zajímavých hudebních počinů, jež jsou pro nás nadějí i hnacím motorem. AEROSMITH v období nouzového stavu nepřichází s žádnou novinkou. Sociální sítě využívají spíš k oživování vzpomínek z minulosti. Čas ukáže, jestli využívají situace k jakémusi restartu a zda své fanoušky, kteří netrpělivě očekávají další novinky, ještě po letech překvapí novými nahrávkami, nebo zda budou nadále jen koncertovat po světě, až to bude možné. AEROSMITH nás již několikrát přesvědčili o jejich úžasné schopnosti adaptovat se do jakékoli doby a možná nás opět překvapí něčím, co ve své kariéře ještě neudělali. Každopádně doufejme v to nejlepší, ať si tuto pětici, jež zásadním způsobem ovlivnila i obohatila životy mnoha z nás, můžeme opět naplno užívat i nadále ve stejné sestavě.
