HLOUBKOVÝ ROZHOVOR S ROCKOVÝM MUZIKANTEM A TERAPETUEM. 

“Protože inklinuji k přírodnímu způsobu života, považuji hudbu za nejčistší a nejautentičtější projev lidského ducha. Hudba pracuje s tónem a melodií, a nemusí nutně obsahovat texty jako v případě manter nebo jiné duchovní hudby, tvořené převážně přírodními národy. Hudbu vnímám jako projev naší duše, pokud je dělaná poctivě.“

Dan Horyna patří k osobnostem, jimž osud z pohledu vnějšího světa na růžích rozhodně neustlal. Z důvodu nepříznivé ekonomické situace v rodině se narodil jako nechtěné dítě. O co víc se maminka v těhotenství pokoušela o něj přijít, o to silnější pouto si mezi sebou následně vytvořili. V otci však příliš velkou oporu nenašel. Jejich vztah nebyl snadný, a tak se Dan potýkal s absencí mužského vzoru, jenž mu částečně kompenzoval jeho dědeček. S bratrem je pojila vášeň k rockové hudbě. Ani společný zájem však sourozence příliš nesblížil. Jejich vzájemný vztah sice nebyl nijak dramatický, rovněž ale nebyl ani příkladně sourozenecký či láskyplný. Díky tomu, že jeho otec vynikal ve filmové technice, dostal pracovní nabídku v Číně. Rodina tak strávila několik let života v diametrálně odlišné kultuře, což se zásadním způsobem podepsalo na Danově komplexním vnímání lidí a fungování ve společnosti. Návrat do tvrdé reality bývalého komunistického Československa nebyl snadný. Jeho otevřenost, odlišné vnímání a zájem o umění vyřadili Dana z chlapeckého kolektivu, jelikož do něj nezapadal.

Dan je obdarován všestranností, a tak se mu vesměs dařilo ve všem, na co sáhl. V období dětství a dospívání byl hyperaktivní. Věnoval se tenisu a atletice, ve které vynikal. Dokonce byl vybrán do úzkého výběru na olympijské hry. Slibná sportovní kariéra byla však ukončena dříve, než se stihla plně rozjet. Další z talentů, ten výtvarný, rozvíjel Dan na Střední škole uměleckoprůmyslové. Souběžně se věnoval i zpěvu. Učitel hudby v něm spatřil potenciál budoucího slavného tenoristy. Tato vize rovněž nebyla naplněna. Dan se ve svých 13 letech seznamuje prostřednictvím svého bratra s rockovou scénou. Objevuje hudbu slavných LED ZEPPELIN, kteří se ihned etablují mezi zásadní hudební vzory jeho života. Rockový svět se po spoustu let stává hlavní náplní Danova života a sen o rockové hvězdě se postupně začíná naplňovat se vším, co k němu patří. Vzhled v kombinaci s jeho specifickou energií přitahují pozornost a v kapele by pro něj byla těžko vhodnější pozice, než je post frontmana. Nejvíce se prosadil v 80. letech s formacemi VITACIT, BENEFIT a MERLIN, se kterými vystupuje dodnes. Zásadní rozdíl ovšem je být rockovou hvězdou ve Spojených státech a být rockovou hvězdou v zemi východního bloku, a to v mnoha ohledech. Výrazně záleží i na nastavení a záměru jednotlivce a na tom, co je daná osobnost ochotna přijmout a zda jí status rockové hvězdy přinese uspokojení a naplnění po zbytek života, či nikoliv.

Otevřenost a svoboda, jakou si mohli užívat muzikanti a fanoušci stále populárnějšího rock‘n‘rollu v druhé polovině předchozího století za velkou louží, byla neporovnatelná s limitovanými možnostmi a nesvobodou v našich končinách. Umělci projevující vlastní já a vyjadřující nahlas svůj názor, nebyli odměňováni potleskem, naopak byli trestáni a pronásledováni. Zkušenost, kterou si prošel i Dan Horyna, když na vlastní kůži zakusil křivdu v podobě bezdůvodného psychického i fyzického týrání. Hluboce zakořeněná touha po svobodě a nezávislosti v kontrastu s realitou nabízející pravý opak, způsobily rozpor mezi vnitřním a vnějším světem, který se s každou novou zkušeností prohluboval. Slovo svoboda ztratilo dlouhodobě na významu a zůstalo ve stínu nesmyslných pravidel a rolí způsobujících ztrátu vlastní identity. Touha po nezávislosti se proměnila v závislost i chronickou žárlivost. Opakované odchody z kapel střídaly rozpady rodin, narušené vazby s dětmi, návraty k drogám a existenciální potíže. Úspěch, sláva ani přízeň krásných fanynek nedaly životu smysl, po jakém prahlo nitro osobnosti poznamenané tlaky systému, věčným zkoušením a hledáním sebe sama.

Dlouhou a trnitou cestu Dana Horyny k pochopení ukončila úspěšná léčba a nalezení smyslu života díky poznání tibetské nauky, dzogčhen (učení o prvotním stavu bytí). Jeho bytí je odlehčeno od zátěže pozemského života a životní cesta nabrala nový, smysluplný směr. Na základě vlastních zkušeností a prožitků rozšířil své vzdělání a vyškolil se na profesionálního terapeuta, díky čemuž v dnešní době pomáhá mnoha lidem se závislostmi i jinými duševními problémy. Na rockové scéně je aktivní i nadále a ve výčtu aktivit nelze opomenout jeho vášeň pro tenis, které se věnuje téměř denně. Při setkání s ním cítíte nepředstíraný klid, vyrovnanost, nadhled a především autentičnost, která v současném světě tolik chybí. Životní příběh Dana Horyny je o vytrvalosti, poučení se z vlastních chyb, uvědomění a přijetí života v podobě, jež je člověku daná.

 

ČLÁNEK JE ROVNĚŽ DOSTUPNÝ V DIGITÁLNÍ VERZI (28 STRAN) A JE OBOHACEN O SPOUSTU POUTAVÝCH FOTOGRAFIÍ. PRO JEHO ZOBRAZENÍ KLINĚTE NA TLAČÍTKO UMÍSTĚNÉ NÍŽE

DAN HORYNA – ROZHOVOR

 

R O Z H O V O R

Nedávno jsi vydal knihu „Přežil jsem sám sebe“, jež je tvou hloubkovou osobní zpovědí. Přestože se v knize zabýváš dost závažnými tématy, je psaná velmi čtivě, nikoli ve stylu obtížně stravitelné filozofie. Jaké je poselství knihy, jakou službu by měla lidem poskytnout?

V podstatě se dá říct, že jsem se většinu svého života snažil. Vždycky jsem došel do nějakého bodu, který nebyl slepou uličkou, ale spíše se mi opakovaně ukazovalo, že jdu jinudy, než bych měl jít. Ať už šlo o odchody z kapel nebo o rozvody a tak dále. Bylo to takové 45 let trvající hledání. Když jsem si po návratu z léčebny z Červeného Dvora začal uvědomovat, že práce směrem dovnitř sebe sama je to jediné, co má smysl, čekalo mě spoustu let tvrdé práce. Od té doby se toho držím a zůstane to se mnou po zbytek mého života, protože jsem si opravdu uvědomil, že to je jediné podstatné. Náš vnitřní svět následně ovlivňuje to, jak vnímáme svět okolní. V průběhu let jsem poskytoval různé rozhovory a natáčely se se mnou dokumenty. Vždy to dopadlo tak, že to bylo rozkouskované a klipovité. Nebyl v tom čitelný celý příběh. Tím, že jsem se dostal do pozice, kdy se dnes snažím pomáhat lidem s psychickými i duševními problémy, cítil jsem potřebu to celé sjednotit tak, aby si lidé mohli udělat představu. Děkuji ti za to, že jsi řekla, že se to čte lehce. Kniha vznikala stylem, že jsem Radce Červinkové namlouval vše na diktafon a ona to přepsala bez větších zásahů. Takže to působí uvolněně, jako když to člověk vypráví kamarádům u krbu. Nechtěl jsem se už tolik hrabat ve své minulosti, protože lidé z toho vždycky vytáhnou jenom něco. Přesto[1]že jsem zas tolik drog za život nevzal, vypadá to, že jsem celý život jen fetoval. To mi vadilo a také to, že to podstatné, co tvořilo můj život a bylo mou součástí, v tom zapadlo. Takže jsem chtěl, aby to v knize zaznělo. Mám velkou radost, protože mi často píší čtenáři, že se tam ohledně vnitřního poznávání sebe sama hodně nacházejí. Chtěl jsem, aby kniha byla zhodnocením mého minulého života včetně transformace, abych se k tomu už nemusel vracet, a tím to považuji za uzavřené.

Říkáš, že jsi opakovaně šel jinudy, než jsi měl. Proč si to myslíš, co když to tak mělo být, ať už to navenek vypadá jakkoli?

Pralo se ve mně mé pravé já s člověkem, který byl vychovávaný pro život v této společnosti. To jsem vlastně vždy dělal a myslel jsem si, že je to správně. Potom se najednou mé vnitřní já vzepřelo a řeklo: „Nasloucháš tomu, co se má, místo abys dělal, co máš.“

Ty jsi ale přece nikdy nedělal to, co se podle obecných modelů má dělat…

Sice jsem to dělal méně než většina ostatních lidí, ale dělal jsem to taky. Nikdy jsem třeba úplně nezapadl mezi muzikantskou chásku, protože mě nebaví sedět v hospodě a sarkasticky pomlouvat ostatní. Nebo se snažit dostat přes nějaké produkce do velkých vydavatelství nebo na velké festivaly. Takže jsem se vždycky někde objevil a zase pokračoval dál. Nezapadl jsem nikdy do žádné z těch stájí.

Máš velmi blízký vztah se svou maminkou. Ve své knize popisuješ velmi otevřeně vztahy v rodině, což nemusí být pro maminku, zvláště v jejím věku, příjemné. Jak reaguje na tvou knihu a na to, jak otevřeně prezentuješ svůj život na veřejnosti?

Kdyby ta kniha vyšla před třemi lety, měla by z toho radost a určitě by nás to ještě sblížilo. V současné době už skoro nevidí a neslyší. Má také problémy s pamětí. Já jsem jí přečetl jen kapitolu o ní a byla dojatá. Ona ale v podstatě ani moc neví, že jsem vydal knihu. Určitě by s tím problém neměla, protože jsme společně o těch tématech předtím mluvili. Když umíral tatínek, nepustil k sobě kromě mě nikoho jiného. Staral jsem se o něj a v průběhu těch pěti měsíců se nám povedlo si mezi sebou krás ně vyřešit náš těžký vztah, který nefungoval. On si k sobě už potom nepouštěl ani mamku. Za prvé měl vůči ní výčitky svědomí a za druhé mu vadilo, že je hodně emotivní. Kdežto já jsem s ním zacházel úplně v klidu, takže on se na smrt připravil dobře. Všechno jsme s mamkou probírali, protože není dne, abychom spolu nemluvili o dědovi. Je s námi stále přítomný, jelikož máme u sebe jeho urnu. Vše, co jsem popsal v knize včetně mého vzdáleného vztahu s bratrem, ona vlastně ví. Mamka to[1]tiž tvrdí, že si neumí vzpomenout na nic špatného, co kvůli mně musela prožít. Vždy byla držák, takže veškeré těžké situace, které rodina prožívala, celé vyřešila sama. Otec byl v tomto směru opravdu zbabělý a neschopný. Ať mě zavřeli nebo byl problém s bytem, ona se vždy rvala jako lev. Dokázala sehnat nějaké důležité kontakty na lidi, kteří nám pomohli, že nás třeba někdo existenčně nezlikvidoval. Nejspíš to brala jako samozřejmost, když byla v proudu snahy. Když to odeznělo, tak si asi ani neuvědomovala, kolik sil a co všechno jí to stálo.

Psaní je výborná forma terapie. Když vznikala tvá kniha, objevilo se nějaké téma, které do té doby nebylo otevřené?

Ano. Já jsem vlastně ani v léčbě ani v následné terapii, a ani potom nikdy jindy neotevíral téma vazby a následného pronásledování bolševickými složkami. Když mě zavřeli, bylo to šest dnů před mými 18. narozeninami. Takže já jsem své osmnáctiny slavil v cele s cikány a ešusem vody. Bral jsem to jako samozřejmost. Asi tak, jako to znám od mamky. Až když jsme začali psát knihu a Radka mě k tomu vracela, začal jsem si uvědomovat, jak velmi to ovlivnilo můj život. Bral jsem to jako samozřejmost, již jsem měl prožít a nebylo to tak. Každopádně, od té doby mám nedůvěru a výhrady k lidské společnosti, protože je mělká a povrchní. Míním tím v kontextu celku. Podle toho vypadají jednotlivá zřízení a je jedno, zda se jedná o společnost kapitalistickou nebo socialistickou. Je to prostě zlo. Lidé měli šanci, pokud žili v komunitách s 200 členy, jako byly kmeny nebo vesnice. Tam se prostě ten vztahový obsah dá pojmout. Když spolu lidé nespolupracovali, doplatili na to všichni. Velká společenství jsou v dnešní době bída. Uvědomil jsem si, že od té doby nevěřím žádným složkám a ani k tomu není důvod. Když se člověk podívá do historie, bylo to vždy stejné. Ti, kdo měli moc a pravomoc, ostatní zneužívali a využívali. Protože byl celek z větší části ochoten to následovat, společnost vždy trpěla morálním marasmem.

Lidé, kteří prožili křivdu či fyzické nebo psychické týrání často popisují, že se v jejich nitru něco zlomí, že někde v hloubi duše zůstane šrám, jenž nelze úplně vyléčit. Jak je tomu u tebe?

Já to mám asi naopak. Proto jsem se koneckonců dal na existenciální terapie. Když jsem byl deset dnů na samotce, po jednom z výslechů, kdy mě skoro přizabili, jsem zůstal na cele ležet dva dny. Najednou jsem viděl, že vlastně nemám co ztratit. Naopak, vyrostla ve mně vnitřní svoboda a síla. Takže co se týká mě, objevil jsem v sobě náš prvotní bytostní stav, spiritualitu, kterou jsem ale potom nebyl schopen v životě žádným způsobem aplikovat. Co se ve mně zlomilo, je nedůvěra vůči společnosti. Ne vůči jednotlivcům, ale vůči společnosti jako takové. Nemyslím jen státní aparáty, ale celkově. Lidé neumí slušně vycházet a fungovat ve velkém celku.

Co bys poradil lidem, kteří se octnou ve vězení, ať už oprávněně, či nikoli, jak v takové životní fázi naložit sám se sebou? Jak třeba zvládnout vztek a agresi?

To je těžké. Já si myslím, že na to neexistuje univerzální rada. Já jsem to vlastně začal pobírat až po 45. roce svého života. Předtím jsem se vždy snažil znova a znova, a to je přesně ono, já jsem se snažil vejít se do společnosti. Snažil jsem se žít tak, jak se má. Potom se stalo něco zlomového. Nebyl to zlomový okamžik, ale byly to měsíce, kdy ze mě opět to úsilí vyprchalo a já jsem nevěděl, co se sebou. Na to jsou potřeba roky, aby to člověk v sobě začal znova skládat dohromady tak, aby to bylo autenticky jeho, nikoli jen další pokus. Tohle je opravdu těžké. Sebepoznání je práce na celý život. Osobně jsem žádný vztek neměl. Byl jsem tam s cikány, kteří vnitřní vztek asi měli, ale tam nám nezbývalo nic jiného, než na té malé cele spolupracovat. Vlastně se tam lidi obrousili. Byl tam jeden, který v hospodě málem pěstmi umlátil nějakého pána. Byl to 17letý kluk a tam se to postupně odnaučoval. Furt startoval a byl negramotný. Během těch pár týdnů, kdy jsme tam spolu byli, začal spolupracovat a snažil se s ostatními vycházet. My jsme byli ve vazbě. Celý den jsme byli zavření na cele. Občas jsme mohli na čtvrthodinovou procházku. Jinak jsme byli pořád spolu v jedné místnosti. Ve vězení jsem nikdy nebyl. Nevím, jak si udržet v takovém prostředí vnitřní čistotu nebo kredit, aby tomu člověk úplně nepropadl.

V předškolním věku jsi prožil tři roky v Číně. Jak tě toto období formovalo jako osobnost?

Myslím si, že odtud vychází můj velký rozpor. V době, kdy jsem tam byl, Čína byla ještě velmi chudá a prostá země. Lidé měli jeden oblek pracovní a jeden civilní. Jezdili na kolech, auta byla výjimkou. Letiště v Pekingu byla uválená plocha s dřevěným barákem. Lidé byli prostí. Já jsem si na to zvykl a moc mi to vyhovovalo. Když jsem se vrátil, nerozuměl jsem tomu, proč je všechno tak strojené. Dalo by se říct, že v Číně žili lidé až přírodním způsobem života. Vztahy mezi lidmi byly protkané lidskostí Tady najednou člověk potkal učitelku ze školy, která byla stará komunistická bába. Najednou už se tady začíná projevovat moc. Pro mě byli Číňané lidští a čitelní.

Velmi brzy jsi poznal život v diametrálně odlišné kultuře, než byla ta naše. To se pravděpodobně podepsalo i na tvé jinakosti, o které hodně mluvíš ve své knize. Jak ses jako dítě vyrovnával s tím, že příliš nezapadáš a vnímáš věci jinak než ostatní?

Těžce, protože jsem si myslel, že je to moje chyba. Snažil jsem se do kolektivu začlenit. Moje maminka byla doma, a tak jsem nechodil do školní jídelny na obědy. Když škola, šel jsem domů na oběd a potom jsem musel dělat úkoly. Teprve potom jsem směl jít ven. Jenže to už byly děti někde spolu. Takže jsem nebyl do kolektivu začleněný. Já jsem s nimi vlastně byl jen v době, když bylo vyučování. Díky zkušenostem z Číny jsem byl hodně otevřený a možná trochu naivní. Ostatní děti to rozeznaly a dovedly být posměšné až kruté. Když byl někdo otevřený, zneužily toho. Kamarádil jsem víc s holkami, které byly takto nastavené víc než kluci. Kluci mě mezi sebe nebrali, protože jsem měl díky mamce spíše sklony k umění. Nezajímal mě fotbal ani auta. Když jsem s nimi byl, snažil jsem se je napodobovat, ale nebylo to k ničemu. Když šli kluci ven, nikdy mě nevzali s sebou do party.

Říká se, že každá osobnost je svá a originální. Proč myslíš, že mají lidé problém akceptovat jinakost hlavně u těch, jež nejsou masově úspěšní a podporovaní?

Jsme součástí řetězce stejně jako jiné zvířecí formy. Stádovitost je vlastně zdroj jistoty ochrany. Jakmile někdo vybočuje, stává se pro ně nebezpečným, a tak ho přirozeně vylučují. Tím pádem mají početnou převahu. Myslím si, že jinakost pro ně znamená slabost. Vytlačují je, protože by je jako celek ohrožovali. Proto jsem opravdu šťastný, že jsem objevil tibetskou nauku, která tuhle realitu, jež nás vlastně svírá, popisuje jako iluzorní stav našich myslí. Najednou to vše dostává úplně jinou dimenzi a člověk v tom snáz může fungovat.

Obecně jsou ale lidé přesvědčeni o tom, že v realitě musí obstát a musí ji zvládnout…

Tohle jsem si taky myslel, ale není to pravda. Tibetskou nauku do Tibetu přinesl Guru Padmasambhava, jehož pozval tibetský král Trisong Decen v 8. století. On udělal chytrou věc, že Tibeťanům nevzal jejich božstva, která tam přetrvávala z více náboženských forem, a přinesl tam buddhistický náhled. To znamená, že náš problém je, že se vnímáme jako osoby – jako jednotlivci, kteří musí obstát v této realitě. To je první kámen úrazu, který vlastně všechno narušuje. Ve skutečnosti žádné moje konkrétní já neexistuje. Jsme součástí celku. Všichni, kdo jsme prošli zrozením, dosáhli jsme možnosti projevit se v dimenzi lidských bytostí. Ve skutečnosti jako jednotlivci vlastně nefungujeme. To znamená, že tady s námi není žádný plán nebo účel, protože vesmír je neustále proměnlivá energie. Když rozpouštíme své jáství, začínáme vidět věci v čistší formě. To znamená, že věci, které mě dříve dostávaly do úzkých, už mě do nich nedostávají. Nahlížím na ně jinak. To je velmi osvobozující faktor, že už nevztahuji vše ke svému já. Guru Padmasambhava napsal takzvané „Poslední instrukce“, které končí slovy: „Srdce mi krvácí nad těmi, kteří své já berou jako něco skutečného a neustále touží po štěstí.“ Šťastní jsme už jen proto, že jsme. Nic víc k tomu nepotřebujeme. Už jen to, že jsem, je vlastně úžasné. Jsem rád, že můžu žit v duševní pohodě. Ta je taková pořád stejná. Naplňuje mě to, co rozvíjím díky tibetské nauce, a to je osvobozovat se od sebe jako od osobnosti, vnímat věci tak jak jsou a nesnažit se je předělávat. Protože vím, že ta prozřetelnost, ta energie, ten zdroj, který dává do pohybu celý vesmír, je naprosto v pořádku a nemá se mnou ani dobré, ani špatné úmysly. Prostě jsem součástí něčeho úžasného. Tibeťané tomu říkají „kuntuzangpo“, neboli vždy dobrá máma, 

“Mezi karmou a osudem je obrovský rozdíl, a to si lidé pletou. Osud znamená, že tě má možná někde potkat nějaký okamžik, který podle toho, jak ho zvládneš bude určovat, jak se bude tvůj život vyvíjet dál. Kdežto karma – tvé vědomí nebo by se dalo říct harddisk. Nikoli software – to je rozum, podmíněná mysl, vědomí sama sebe.“

 

Současný svět je hodně povrchní. Určitě by se nám žilo lépe, kdyby šli lidé víc do hloubky a vzájemně více spolupracovali, díky čemuž by se mohl zmírnit kumulovaný chaos, ve kterém žijeme…

Bohužel to nejde, protože se tady neustále míjíme. Jsou lidské bytosti, které jsou na tomto světě po x-té, takže jsou schopné tohoto vhledu. Potom jsou lidé, kteří sem přišli z živočišné říše a zatím mají prvotní chování, které rozeznáváme. Například projev agrese je jen převtělený strach. Lidem chybí trpělivost. Když někomu během tří vteřin neblikne zpráva v telefonu, cítí se frustrovaný. Kam jsme to dospěli? Mladí lidé budou nepřipraveni na opravdový život, který je o tom, že se musíš naučit trpělivosti, musíš se naučit, že občas něco nevyjde, musíš se naučit, že existuje nespravedlnost, že občas něco, co myslíš dobře, dopadne jinak a lidé to proti tobě obrátí, to je prostě život se vším všudy.

K jakému poznání tě přivedla zkušenost, když ses octnul v dluzích?

V roce 2002 jsem se vrátil a všechny mé přehlédnuté věci a vše, na co jsem kašlal, se nashromáždilo do výše přes 500 tisíc korun. Tenkrát nebyla žádná možnost osobního bankrotu. Musel jsem pět let splácet z toho, co jsem si vydělal jako uklízeč nebo myč oken. Žil jsem vyloženě z ruky do huby. Neměl jsem legitku, protože jsem na ni neměl. Neměl jsem ani mobilní telefon. Přitom jsem byl už starý chlap, který měl za sebou kapely, úspěchy a rodiny. Najednou jsem byl úplně mrňavý. To bylo pro mě tak úžasné období, které mi hodně dalo. Najednou jsem viděl, na čem lidé staví. Lidé, kteří mě dneska obdivují a lezou mi do zadku, se ke mně tenkrát chovali jako k naprosté nule. Jsem moc rád, že jsem to zažil, protože vím, že žádná taková vnější hodnota ve skutečnosti žádnou hodnotu nemá. Za prvé, nic netrvá pořád. Neustále se dějí nějaké změny. Za další, když je ti nejhůř a jsi na všechno sama, překonáváním toho získáváš obrovskou vnitřní sílu a nepotřebuješ k tomu nikoho kolem. To si většina lidí bohužel neuvědomuje. Pořád shání někoho, kdo by jim pomohl. Díky takové zkušenosti se naučíš naprosto syrovým způsobem přežívat svou existenci jen z vlastních sil.

Ve své knize uvádíš, že nejsi fatalista, ale určitou osudovost ve svém životě nezpochybňuješ. Do jaké míry věříš na osud a jako buddhista na karmu?

Mezi karmou a osudem je obrovský rozdíl, a to si lidé pletou. Osud znamená, že tě má možná někde potkat nějaký okamžik, který podle toho, jak ho zvládneš bude určovat, jak se bude tvůj život vyvíjet dál. Kdežto karma – tvé vědomí nebo by se dalo říct harddisk. Nikoli software – to je rozum, podmíněná mysl, vědomí sama sebe. Harddisk je čistý, plný kapacity a zároveň se nijak neprojevuje. Vlastně se to skládá. Někdo říká, proč mě proboha potkávají v životě takové věci? Protože v minulých životech byl třeba dlouho podvodník nebo lhal, byl agresivní a tak dále. Ono se to projevuje ještě staletí poté. Musíš to procházet furt znova, abys dospěla k vnitřnímu poznání a najednou byla schopna to skrze vlastní zkušenost pustit. To je přesahové a nemá to nic společného s osudem lidí, který se týká jen tohoto života. Všemu, co mě v tomto životě potkává, se snažím jít vstříc, protože svou karmu už neočišťuji, ale vyprazdňuji, abych se už dál karmicky nechoval. To znamená, abych nepodléhal tomu, co chce ten Dan Horyna. Spíš přecházím k uvědomění, že jsem bytost, která má tohoto času lidskou podobu, a to je samozřejmě velmi zodpovědné a zavazující. Zároveň je to osvobozující v kontextu vnímání každodenního života.

Rovněž uvádíš, že nevěříš v pozitivní energie, na druhé straně se při terapiích řídíš prvním pravidlem etického kodexu – být pozitivním lidským vzorem. Z čeho z tvého pohledu vychází pozitivní lidský vzor, když ne z pozitivní energie?

Pozitivní lidský vzor je, že jsem v kontaktu s člověkem v přímém vztahu. To znamená, že já tomu člověku v podstatě neradím, ale on nějakým způsobem cítí to, jak je vytvořená moje současná aura – osobnost. Už to samo o sobě v člověku vyvolává chuť a odvahu něco se sebou dělat, aby se také změnil. Kdežto pozitivní energie je terminus technicus, který je jen pocit. Mezi pozitivní a negativní energií není žádný rozdíl. Jestliže se mi stalo něco, co mě dostalo do úzkosti, do strachu nebo mě to vyděsilo, bylo to nepříjemné, tak to nakonec vždy vyústilo v něco hodně pozitivního. Buď mě to posílilo, nebo mi to naopak řeklo, toho se vzdej. Takže negativní a pozitivní energie řeší jen ezoterici, kteří neustále doufají, že když budou pozitivně myslet, tak je budou potkávat jen hezké věci. To je nesmysl. Společnost je taková, jaká je. Lidský život je velice dramatický a může kdykoli skončit. Uvědomováním si toho dochází k uklidnění. Nepotřebuji nic pozitivního proto, aby bylo vše v pořádku. Můj mistr říká: „Ať dobré či špatné. Z hlediska prvotní energie mezitím není rozdílu.“ Tak se učím všeho si užívat jako ozdoby. Všechno, co se tady děje, je takové cinkrle, které nemá s mou podstatou nic společného. Prostě to za chvilku skončí a důležité je, co bude dál.

Být pozitivní lidský vzor znamená být upřímný a autentický, což vyžaduje i být na lidi tvrdý, pokud je třeba. Jak na to lidé při tvých terapiích reagují?

Jsem autentický, takže dělám, co cítím. Dokonce jsem někdy až neomalený, protože si to prostě můžu dovolit. Pokud se to někomu nelíbí, řeknu – nezlobte se, tak spolu nebudeme pracovat. Tím mu urychlím cestu, aby si něco uvědomil. Když mi to nevěří, tak by to stejně nefungovalo. Myslím si, že to nejlepší, co můžeme udělat pro druhé, je být k nim laskavě důslední. Stejně jako se to snažím dělat vůči sobě samému. Jestliže laskavost nezabírá, přechází víc do důslednosti. V buddhismu dokonce existuje takzvaný soucit hlupáků. To znamená, že jestli chce někdo neustále dokazovat, jak má dobré srdce a vlastně lidem ustupuje, tak se sám stává součástí zla, se kterým by měl bojovat. To už nemá se soucítěním nic společného. Vlastně už to začíná být manipulace vůči lidem. Jestliže mi něco vadí a neřeknu to, umožňuji v podstatě člověku, aby chyboval furt dál. Někdy se mi stává, že mi někdo řekne, ty jsi buddhista, a přitom jsi tak tvrdý. Na to říkám, ano, protože nám utíká čas, kterého tady máme málo. Jestliže budeme dál hrát hry, budeme odtud odcházet neúplní a nehotoví. Není čas na to hrát hry o dobrotě a další jim podobné. Učím se neubližovat, a to je těžké, protože někdy člověk ublíží i nevědomky. Snažím se to furt pozorovat. Nesnažím se ale být na lidi laskavý jen proto, že se to má. To nefunguje.

Na veřejnosti jsi nejvíce známý jako rockový muzikant. Hudba ale nepatří mezi hlav[1]ní témata tvé knihy. Proč ses rozhodl nevěnovat jí v knize více prostoru?

Tvář knihy určovala Radka podle toho, na co se mě ptala. Potom záleželo hodně na tom, které odpovědi jsem více rozvíjel, a které ne. K hudbě jsem se dostal díky svému o pět let staršímu bráchovi. Odmalička jsem poslouchal muziku, kterou mí vrstevníci vůbec neznali. V tomto směru jsem měl velký náskok. Už ve 13 letech jsem chodil do rockových klubů, jako byly Sluníčko nebo Playclub. Díky bráchovi jsem poslouchal kapely, které mí vrstevníci neznali. On ještě hrál na bicí, takže jsem se s ním dostával na koncerty nebo jsem s ním vozil bicí do zkušebny. Rychle jsem k tomu inklinoval. Navíc jsem se v té době učil operní zpěv u profesora Jindráka. V roce 1971 jsem uviděl na zadní straně časopisu Popmusic expres, který vydávali vysokoškoláci, fotku Roberta Planta. Potom jsem slyšel skladbu „Whole Lotta Love“ od LED ZEPPELIN a úplně jsem se zbláznil. Zjistil jsem, že existuje něco naprosto úžasného. ZEPPELINY od té doby sleduji celý život, protože jejich kariéra byla úžasná. Nikdy neopakovali svou muziku. Každá deska byla nová. Jejich autenticita, a to, jak rostli, mě prostě uchvátilo. Proto mě kapely jako DEEP PURPLE nebo BLACK SABBATH přišli legrační, protože oni vytvořili nějaký zvuk a styl, ale potom se už jen na dalších deskách pořád opakovali. Kdežto LED ZEPPELIN byli schopni dojít od country a starých rytířských eposů jako „Stairway To Heaven“ až k věcem, které hráli na „In Through The Out Door“, „Presence“ a dalších deskách. Nechtěli být jen rocková kapela. Byli nádherný tvůrčí pr[1]vek. Nebáli se udělat něco jiného a nehleděli na to, jestli to bude odpovídat potřebám jejich fanoušků. Takhle jsem si představoval růst rockového interpreta. Já jsem také za svůj život udělal mnoho různorodé hudby s různými kapelami, která – dá se říct – nezní pořád stejně. Proto jsem se vlastně nikdy nezařadil. Vzpomínám si, jak jsme v roce 1990 hráli s KABÁTY v rámci Rockmapy. Byla to zábavová kapela a vlastně tak hrají dodnes. Jen to prostě udrželi, tak jsou z nic hvězdy. Česká rocková scéna mě vlastně nezajímá.

Jak se ti teda povedlo se v tomto prostředí adaptovat jako muzikant?

Nepovedlo. (smích) Já jsem takový solitér. Když jsme začali s kapelou VITACIT dělat vlastní hudbu na přelomu 80. let, chytlo mě to. Nekopírovali jsme žádné styly. Nebyli jsme á la DEEP PURPLE nebo někdo další. Dělali jsem to po svém, takový klukovský pel-mel. Tím, že jsem se v té době proslavil, zůstal jsem v povědomí veřejnosti jako rockový zpěvák. Potom přišlo období hledání, až vlastně do roku 1988, kdy jsme s kytaristou Markem Podskalským založili MERLIN, který byl svébytně můj. Odjakživa jsem inklinoval spíš k americké scéně než k evropské. Mám rád, když je v hudbě život, dobré aranže, když to zároveň lidi baví a nemá to upocený zábavový charakter. České publikum na to nemá.

Naprosto souhlasím. Jedním z důvodů, proč nejsem schopna poslouchat spoustu českých interpretů, je, že zachází s češtinou jako by šlo o angličtinu. V podstatě řvou česky, a to nejde….

To nejde. Máme specifický tvrdý jazyk, kde si nemůžeš třeba hrát s protahováním souhlásek. Já jsem dělal přesně to, že když jsme hráli převzaté věci, vzal jsem originál a napasoval jsem na to češtinu, aby zněla stejně. Mělo to smysl a zároveň to bylo foneticky velice podobné originálu. Čeština je nezpěvná, i proti slovenštině. Potom se vytvoří nějaký styl a všichni zpívají jako Pepa Vojtek nebo David Koller. Dneska mají v kapelách všichni stejný hlas, ale máničky to prostě chtějí. Pamatuji si dobu, kdy jsem začínal poslouchat muziku. Měl jsem tu čest, že jsem viděl v Lucerně hrát BLUE EFFECT v původní sestavě s Leškem Semelkou, Josefem Kůstkou a Vlado Čechem. To je zážitek, který se mi vryl do srdce navždy. To byla opravdu kosmická záležitost. Viděl jsem hrát Czeslawa Niemena nebo maďarské LOCOMOTIV GT v pražské Lucerně. Hráli jsme ve vyprodané hale Rondo v Brně s kapelami ARAKAIN a s polskými TSA. Ti byli z naší kapely MERLIN nadšení a celou dobu po koncertě se s námi bavili na hotelu až do rána. To je pro mě vždy ta měrná hodnota. Polští TSA byli jednou z mála kapel východního bloku, která hrála turné po Spojených státech

Zmínil jsi LED ZEPPELIN a osobnost Roberta Planta, který je tvým nejoblíbenějším rockovým zpěvákem. Co tě na jeho osobnosti přitahuje? Vnímáš třeba nějaké podobnosti ve vašich osudech?

Myslím si, že je hodně znát na jeho sólové tvorbě, jak přesahová osobnost Robert Plant je. Zklamal spoustu fanoušků, když se odklonil od zeppelinovské tvrdé hudby, ale opět jde o jeho celoživotní zrání. Stejně tak se mi líbilo, jak LED ZEPPELIN s každou deskou zráli, on vlastně hledal svou vlastní cestu, jak pokračovat dál. Přestože se uvádí, že hraje world music, myslím si, že to jeho naprosto svébytný projev, který opravdu odpovídá jeho osobnosti. V běžném životě je to naprosto bezvadný chlap, který chodí do hospody se sousedy, fandí ve fotbale Birminghamu a sbírá staré motorky. Duchovnost z něj prostě čiší. Myslím si, že je oblíbený, protože nikdy neustrnul. Odmítá zpívat „Stairway To Heaven“. Když se vrací ke starým věcem, dává jim úplně nový kabát a používá jiné nástroje.

Sólová tvorba Roberta Planta je samozřejmě úžasná a odlišná i tím, že do hudby komponuje orientální prvky, což pro britskou ani americkou scénu není zas tak typické…

Robert Plant má velice kladný vztah k přírodě, proto měl odjakživa farmu. Hodně spolupracuje se severoafrickými kmeny. Už třeba ve skladbě „Kashmir“ („Physical Graffiti“, 1975) ukázal, že k tomu hodně inklinuje. Má rád přírodní národy. To máme společné, protože tam je zachována určitá vztahová čistota. Nemusí tam řešit záležitosti, jako jsou etika a morálka, protože jim to funguje přirozeně. Nemusí to být uzákoněné. Myslím si, že on se snaží to mít ve své hudbě, jak jsi správně řekla, zakomponované. To znamená, že spolupracuje s lidovými hudebníky a používá jak africké, tak asijské tradiční hudební nástroje. Zároveň to není tak pozérské, jako to svého času dělal Peter Gabriel. Kdysi se mu říkalo rockový anděl, protože tak vypadal i se tak choval. V podstatě velký chlapeček a zároveň zajímavý chlap, který si ten svůj život stvořil. Kytarista LED ZEPPELIN, Jimmy Page, je vlastně nedoceněný, protože on hraje na spoustu zvláštních středověkých hudebních nástrojů. Líbilo se mi, že to bylo v jejich muzice promítnuté. Jimmy Page skládá výbornou filmovou hudbu. Oba jsou velmi zajímaví lidé. Hodně mě mrzelo, když se rozpadli. Kdysi ale řekli, že kdyby jeden z nich skončil, tak nemůžou v jakékoli jiné sestavě hrát. Takže když zemřel John Bonham, skutečně to dodrželi a skončili. Většina kapel by našla někoho jiného a pokračovali by. Oni ale řekli, že jejich sestava je prostě nenahraditelná. Zajímalo by mě, kam by spěli dál. Určitě by ale nezapadli do žádné labelové škatulky. To už se ale nedovíme.

Jako jeden z mála Čechů jsi měl obrovské štěstí, že jsi mohl zažít koncert LED ZEPPELIN v  dobách jejich největší slávy. Jak na to vzpomínáš?

Byl jsem na nich v první polovině 70. let v Holandsku v Rotterdamu. Nikdy jsem nezažil nic podobného. Není to jen o tom, jak hráli. John Bonham hrál třeba 20 minut holýma rukama na bubny. Celkově to byl nadpozemský zážitek. Ve skladbách dovedli zabloudit někam jinam. Často bylo vidět, že Jimmy Page začal hrát nějaký motiv a ostatní se prostě chytali. V tom si myslím, že byli originální. Zároveň nebyli jejich improvizace nudné a sáhodlouhé. Každý jejich koncert byl unikátní. Ten zážitek už nikdy nic nepřekonalo, proto jsem jim zůstal celý život věrný. Viděl jsem různé koncerty kapel jako PINK FLOYD, YES, ZZ TOP, ale bohatost a zároveň syrovost LED ZEPPELIN, jsem u jiných kapel nezažil.

Ovlivnili tě hlavně LED ZEPPELIN a převážně americké hardrockové kapely. Říkáš, že tě česká rocková scéna nezajímá především kvůli jejímu zábavovému charakteru. Nelákalo tě někdy zkusit to venku?

Ne. Jednou mě někdo slyšel zpívat v Lucerně a řekl mi, že jsem takový typ, že kdybych šel do Ameriky, tak bych se tam určitě prosadil. Já jsem ale hrozný „pragomil“. Když odjedu z Prahy na dva nebo tři měsíce, začne se mi po ní hodně stýskat. Nedal bych to. Nejsem takový kosmopolita. Dokonce mě za totalitního režimu nutili, abych požádal o vystěhovalecký pas a abych odešel. Nikdy jsem to neudělal, protože bych nedokázal emigrovat nebo na delší dobu opustit Čechy. Na druhou stranu musím říct, že jsem počátkem 80. let, kdy u nás koncertování možné nebylo, objížděl ve svých začátcích s kapelami BENEFIT i VITACIT zábavy. Tenkrát to byly kvalitní koncerty a lidem, kteří neměli možnost sledovat západní kapely, jsme to nějakým způsobem transformovali. Kapely vůbec nehrály špatně a mně se ty zábavy líbily. Tenkrát to bylo jiné. Většinou tam chodilo víc lidí než tenkrát na koncerty a všichni se dobře bavili. Lidé tančili a bavili se přesně jako jsi to znala z Ameriky. Nemusela jsi ani spadnout tam, kam potom spadli skoro všichni, když začali hrát pro pokleslý vkus většiny. Myslím si, že tohle byl ale celosvětový trend, protože se z rockové hudby stal průmysl. Vydavatelé začali chrlit kapely, které hrály jako někdo, kdo už byl předtím slavný. Metalové kapely znějí ves

Na české hudební scéně ses mimo rockovou sféru dostal i do první ligy tehdejšího šoubyznysu, když jsi spolupracoval s Františkem Janečkem. Jak došlo ke spolupráci rockera s popovým hudebním magnátem?

Za normálních okolností bych s Františkem Janečkem nikdy nespolupracoval. Došlo k tomu tak, že jsem si udělal profesionální papíry a zbytek kapely se na to vykašlal. Najednou jsem měl možnost živit se hudbou, což za komunismu bylo snem všech. Nebýt amatér, ale živit se tím. Musel jsem si do dvou měsíců sehnat angažmá, jinak by mi papíry propadly. Amatérské rockové kapely tě najmout nemohly a všechny profesionální rockové kapely své zpěváky měly. Byl jsem ve vakuu. Zpíval jsem v KROCÍCH Františka Janečka už předtím, když od nich odešla Jana Kratochvílová. Zkoušeli jsme program a měl jsem zpívat skladby po ní. Vlastně mě znali a když jsem se setkal s Františkem Janečkem a řekl jsem mu o tom, nabídl mi, abych šel k němu. Řekl, že budu hrát ze začátku na kytaru a potom mi složí hit. Měl jsem těhotnou manželku, neměli jsem vůbec nic, ani byt. Takže jsem byl v existenčním tlaku, tudíž jsem to vzal. Jezdil jsem půl roku a hrál na kytaru. Mezitím mi Michal David složil písničku. Takhle si Franta Janeček rozšiřoval stáj, protože co interpret, to deska. Polovina produkce Supraphonu byla Janečkova, a o to mu šlo. Michal David se mě tenkrát zeptal, jakou bych měl představu. Dal jsem mu desku „Foreigner 4“, která se mi líbila. Říkal jsem, že bigbít laděný do pop rocku by František Janeček asi skousl. Když jsme hráli v Ostravě, vzal mě Michal David na pódium a zpíval mi chraplavým hlasem nádhernou skladbu. Ptal jsem se ho, co to je, že to od FOREIGNER neznám a on mi odpověděl, že ji složil pro mě. To byla tak nádherná věc, přesně v tom stylu. Michal David je výborný muzikant. Než se to zrealizovalo, pohádal jsem se s Frantou Janečkem v Ústí nad Orlicí a poslal ho do prdele. Takže jsem byl z KROKŮ vyhozen. Potom mi šel za svědka na svatbu. Ze svatby se objevila naše společná fotka v časopise Melodie a byla další ostuda, protože mě všichni zatracovali.

 

Co pro tvůj život znamená hudba? Nemyslím hudba, kterou ty osobně tvoříš, ale hudba obecně?

Protože inklinuji k přírodnímu způsobu života, považuji hudbu za nejčistší a nejautentičtější projev lidského ducha. Hudba pracuje s tónem a melodií, a nemusí nutně obsahovat texty jako v případě manter nebo jiné duchovní hudby, tvořené převážně přírodními národy. Hudbu vnímám jako projev naší duše, pokud je dělaná poctivě.

Ve svém životě ses potýkal s drogovou závislostí celkem třikrát. Opakovaly se důvody, proč jsi do toho opětovně spadl, anebo to bylo víc o tom, že jsi to sám neustál?

Důvody byly pokaždé trochu jiné a také jsem jinak prožíval dané období. Ze začátku v 70. letech to bylo prostě o tom, že to nikdo neznal a bylo to zajímavé. Věděli jsme, že hippies na Západě používají drogy k duchovním přesahům a získávání mimosmyslových zážitků, jež měly otevřít vyšší vědomí. Takže to bylo takto spojené a také jsme je brali málokdy, třeba jednou za měsíc. Trvalo to asi čtyři roky a potom jsem s tím přestal ze dne na den a byl jsem čistý do začátku 90. let, kdy u nás začal drogový boom. Praze se v 90. letech říkalo Amsterdam východu. Jezdili k nám lidé z Evropy a z celého světa užívat si rauty, když začaly naše první rockové kluby. Spadl jsem do toho na sedm měsíců. Bylo to šílené, protože jsem si myslel, že to mám vyřešené, že si dám jednou a pohoda. Lítal jsem v tom hrozně. Jezdil jsem po Evropě a vůbec nevím, co jsem dělal. Bylo to naprosté šílenství. Potom jsem s tím znova přestal, protože jsem potkal svou třetí ženu. Vlastně jsem z toho byl venku už krátce před tím, než jsem jí potkal. Naposledy jsem do toho spadl na konci 90. let. I když se to dalo čekat, byl jsem hodně zklamaný tím, jak český národ zachází s demokracií a svobodou. Nedařilo se mi ani doma ve vztahu s mojí ženou. Začal jsem si znovu dávat perník. Skončilo to v roce 2000, kdy už jsem byl opravdu taková troska. Nejdřív to byl experiment, potom to byl začátkem 90. let překvapivý úlet a na konci to byla sebedestrukce.

 

Dostal ses na cestě sebepoznání k původní příčině vzniku závislosti u tebe?

Ano. První období bylo spojené s odchodem z kriminálu. Když mě propustili, existenčně jsem strádal. Vyhodili mě ze školy i od sportu. Vybočoval jsem ze společnosti. Chtěl jsem rozvíjet nějakou vnitřní hodnotu, která by mě stabilizovala z toho, jak jsem byl zničený ztrátou důvěry v život jako takový. Na droze jsem vždy dostal určitý pocit přiblížení se sám k sobě a uvolněnou schopnost dýchat. Měl jsem pocit, že žiji život, který není můj. Trpěl jsem ztrátou identity a díky droze jsem to měl přesně tak, jak řekl Keith Richards: „Alespoň na chvíli nejsem sám se sebou.“ Drogou jsem utíkal od sebe jako takového, jaký jsem. Po posledním sebedestruktivním období jsem šel do léčby. Věděl jsem, že pokud se naučím sám se sebou žít, bude mít můj život nějaký smysl. Nedokázal jsem nadále žít role, které jsem měl.

 

Jaká je tvá definice závislosti, co to vlastně závislost je?

Když člověk prohraje vztah sám k sobě. Jakmile nemáš svou identitu, jsi schopná propadnout závislosti na všem, co ti mění vnímání reality. Díky tomu máš alespoň na chvíli pocit svobody.

 

Na začátku rozhovoru jsi zmínil, že ti vadilo být zaškatulkovaný jako feťák. Fetuje se v podstatě ve všech sférách a společenských vrstvách. Proč myslíš, že se to nejvíce spojuje a zdůrazňuje u rockerů?

Na rozdíl od běžné mainstreamové společnosti, která do sebe rovněž cpe kde co, rockeři se tím nikdy netajili. Prostě to vyplouvá na povrch, jako kdyby to k rockové hudbě patřilo. Vypovídá to o kultuře národa, protože Češi si prostě nebyli nikdy schopni vážit a ocenit lidi, kteří něco dokázali. Všechny osobnosti, které převyšovaly národní průměr, byly vždy dehonestované. Když se třeba podíváš na světové rockové hvězdy… Někdo ti řekne, no ale s nimi se nemůžeš srovnávat. Můžu, protože lokálně jsem totéž, co oni. AEROSMITH, THE ROLLING STONES, OZZY OSBOURNE, MÖTLEY CRÜE a mohl bych jmenovat mnohé další. Všichni lítali v drogách ve velkém a podle našich lidí, kteří pochází z Čech, to k životu hvězd patří. Když to stejné ale udělá český rocker, tak je v jejich očích feťák. Čechům se takové věci neodpouští. Jakmile uděláš malou chybu, všichni ti v tom vykoupou držku. To, že jsi v životě něco dokázal, je nezajímá. Ve skutečnosti jde o skrytou závist. Proto třeba Češi udávali komunistům nebo gestapu a předstírali, že je to z mravních důvodů. Průměr nikdy nemá rád, když se někdo chová jinak, i kdyby šlo o něco úžasného. Proto spousta kvalitních Čechů, kteří něco dokázali, emigrovali.

 

 

Pravděpodobně se shodneme na tom, že psychiku dítěte i jeho další celkový vývoj ovlivňuje prenatální období. Kolik ti bylo let, když ses dozvěděl informaci, že jsi byl nechtěné dítě a jak jsi na to tenkrát reagoval?

Znal jsem historii naší rodiny. Věděl jsem, že táta se o rodinu moc nestará a vše je na bedrech matky, tak mě to až tolik nepřekvapilo. Dozvěděl jsem se to, když mi bylo 16 let. V té době jsem závodně běhal. Moje mamka a můj trenér se do sebe platonicky zamilovali. Byl jsem jediný, kdo to věděl. Mamka si ze mě udělala důvěrníka a tehdy jsme si řekli spoustu věcí, včetně této. Ona se mi vlastně omluvila. Tenkrát jsem si vůbec neuvědomil, že je to důležitá informace. Došlo mi to až později. V některých ohledech to opravdu předznamenává, jaký člověk bude. Byl jsem nechtěné dítě, protože mí rodiče měli špatnou ekonomickou situaci. Mamka se pokusila různými způsoby o mě přijít. Já jsem přežil věci, které by jiní nepřežili. Jako bych měl větší vůli k tomu přežít. Možná je to z období prenatálního věku, kdy jsem cítil, že jsem nechtěné dítě a o to víc jsem se dral na svět.

 

Jako dítě jsi byl hyperaktivní. Jak mají přistupovat rodiče k takovému mu museli dávat nálepku ADHD a cpát ho léky?

Léky v žádném případě. Lidská různorodost je nádherná. Někdo je prostě jako mrtvý pták, někdo je flegmatik, někdo je neprůbojný, někdo je vycentrovaný a někdo má dětství a dospívání hodně energické. Každopádně to není žádná nemoc. Takový člověk se v průběhu života snaží zařadit. Ví, že nemůže skákat do řeči. Ví, že nemůže pobíhat a následně se to srovná. Postupně se učí sebekázni. Spousta lidí myslí, že mají takové děti dávat na sporty. Jenže čím víc je dítě aktivní, tím víc narůstá energie. Takže je lepší nechat ten průběh a ono se to časem srovná. Každý z nás máme mentální vývoj trochu jiný. Dneska jsou populární různé mustry, jak se mají děti vyvíjet. Vývoj člověka ale nemá žádný unifikovaný projev.

“Pro současnou společnost, tak jak je nastavená, je model rodiny vlastně nejzdravější princip, jaký může vzniknout, jsou-li v rodině dobře nastavené vztahy.“

Jak vnímáš význam rodiny ve společnosti podle nastavení, ve kterých v současné době žijeme?

Myslím si, že v té rozvinuté společnosti, jak jsem říkal předtím, že už nejsme kmenové společenství, člověk je mentálně schopen obsáhnout maximálně komunitu do 200 lidí. Těžko můžeme žít tak, jakože jedno sídliště bude fungovat jako kmen. Pro současnou společnost, tak jak je nastavená, je model rodiny vlastně nejzdravější princip, jaký může vzniknout. Jsou-li v rodině dobře nastavené vztahy. Potom je lhostejné, jak mají nastavený funkční model sociologové. Jedno je fakt, že mám velký problém s tím, že by měly děti vychovávat stejnopohlavní páry. Zažil jsem nedostatek mužského vzoru v tátovi. Je potřeba, aby se dítě umělo pohybovat ve světě oboupohlavním. Takže má vlastně v období dospívání vidět chování obou pohlaví. V současnosti může existovat x pohlaví, ale v přírodě jsou jen dvě. Opět jde o odklon od přirozenosti, který je ve všem, co teď prožíváme. Bude to mít strašné dopady, společnost se rozkládá. Každý si řekne za sebe, co chce, má na to právo a hotovo. Jediná práva, která mají smysl, jsou práva občanská. Pokud žijeme ve velkých celcích jako jsou národy, tak aby to fungovalo, měla by být dodržena občanská práva. Občan je člověk, který žije v nějaké společnosti, dodržuje nějaké normy, které jsou domluvené, aby společnost spolu vycházela. Pokud chce naplnit svá práva, musí se chovat tak, že plní své povinnosti. Svoboda je hlavně o zodpovědnosti. Nejen, že já si budu dělat co  chci, protože mé city mi to dovolují. V tom případě svoboda naráží na to, že s tím má problém ten druhý, který to vnímá jinak a už jsme v sobě.

 

Co vnímáš v současnosti jako největší hrozbu pro lidstvo?

V současné době mi hodně vadí odklon od přirozenosti. Celá společnost je díky technologickým pokrokům umělá a nepřirozená, a to nám strašně škodí. V buddhismu takovému období říkáme „kalpy“ (aeony). Jsou to období v rozmezí 100, 300 až 500 let, kdy lidstvo prochází mentální krizí, než se znova začne vracet ke zdravému společnému vědomí. Nyní se ocitáme v hluboké krizi. Prošli jsme 20. století, které bylo bouřlivé i díky tomu, jak šla dopředu technika i atomové zbraně a zbraně hromadného ničení. Došlo vlastně ke ztrátě spirituality. Bylo to první století, kdy víra ani duchovnost neměly místo. Potom přišel internet a my jsme se dostali do postfaktické doby. To znamená, že v současnosti mají všichni klipovité encyklopedické znalosti, ale nejsou schopni je žádným způsobem dávat do souvislostí. Dochází k tomu, k čemu docházelo v Babylonu, to znamená smísení jazyků. Nejde o jazyky národů, ale znamená to, že řeč ztrácí význam, jenž má mít. Slova a myšlenky jsou bezcenné, protože jsou házené do vzduchu a nikdo neposlouchá druhé. Je to prostě atomizace myšlenek. Z toho důvodu vlastně dochází k velké krizi, protože všichni mluvíme o empatii, o záchraně planety, ale ve skutečnosti z toho nikdo nic nedělá. Planeta se vzpamatuje, anebo zanikne, stejně jako zanikáme my. Všechno je pomíjivé. Když zanikne lidstvo, budeme pokračovat jinde a v jiné formě. V současnosti je tendence redukovat počet obyvatel na planetě prostřednictvím různých forem. Je nás moc a množíme se příliš rychle. Množí se plebs, který bude planetě spíš škodit než pomáhat.

 

Člověk se občas neubrání pocitu smutku z celkové situace ve světě a myšlenkám typu, co nás čeká dál, i když je ve fázi, kdy si uvědomuje pro život podstatné. Po překonání životních krizí a nalezení směru, který ti dává smysl a je pro tebe naplněním, daří se ti s větší lehkostí přijímat okolní dění?

To je ten důvod, proč jsem ve své poslední hloubkové krizi po návratu, kdy jsem v léčebně přijal sám sebe v nejprostší podobě a následně jsem objevil tibetskou nauku, dzogčhen. Najednou jsem pocítil obrovskou úlevu, protože ve skutečnosti vše, co se tady děje, trvale žádný význam nemá. Vezmi si, kolik bylo významných civilizací, které zanikly. Antika znala perspektivu i anatomii. Všechny sochy byly dokonalé. Najednou se ve středověku začaly malovat nesmyslné madony, které měly nepoměr a zmizela perspektiva. Zase se to všechno objevovalo. Lidstvo je nepoučitelné a stále generace za generací opakuje stejné chyby. Čím to je? Lidé vstupují do stejné dimenze a otrocky opakují to, co je jim podsouváno, že by měli dělat. To byly přesně důvody mých krizí, kdy jsem věděl, že je to špatně, ale nevěděl jsem si s tím rady. Nyní jsem z toho díky tibetské nauce osvobozený. Guru Pandasambhava, kterého jsem již zmínil, je známý jako Buddha tří časů, protože měl prorocké vidění. Ukládal takzvané „termy“, to znamená, poklady moudrosti. Lidé ho objevovali až v příslušné době. Prorokoval naši dobu. Přesně cituji: „Přijde temný věk degenerace, kdy hmotné touhy připraví lidstvo o inteligenci. Lidé se budou chovat bezuzdně, budou si libovat v negativních emocích. Obchodem bude faleš. Oporou sebevědomí bude vzhled a oblečení. Zabíjení, sex a další zvířecí potřeby budou povýšeny, i když slovy je budeme odsuzovat. Nenásleduj ani na okamžik tohoto příkladu. To má velký význam pro tvou budoucnost, která nekončí smrtí tohoto těla.“