KAPELA AEROSMITH ZÁSADNÍM ZPŮSOBEM OVLIVNILA MŮJ ŽIVOT.
PRO ZOBRAZENÍ ČLÁNKU V DIGITÁLNÍ VERZI (12 STRAN), KLIKNĚTE NA TLAČÍTKO UMÍSTĚNÉ NÍŽE.
Vracím se do období svého dětství…
Přesněji do okamžiku, kdy se poprvé setkávám s hudbou AEROSMITH – tedy kapelou, která naprosto zásadním způsobem ovlivňuje a mění celý můj život. Od první chvíle cítím, že mě jejich hudba bude provázet po zbytek mého pozemského bytí. Při jejím poslechu mívám velmi intenzivní pocity, o kterých s nikým nemluvím, ale velmi často se k nim vracím. Uzavírám se ve svém nitru a snažím se přežít v realitě, v níž jen stěží nacházím naplnění. Sním o světě, o kterém prozatím nic nevím, o světě velkých možností, o světě, kde nejsou hranice jako v tom „mém“…
AEROSMITH pro mě znamená zhmotnění všeho, o čem potají jen sním, co mi zůstává dosud nepoznané a tolik vzdálené. Zároveň je pro mě i ztělesněním všech emocí, které v reálném životě zažívám, ale i těch, které mi tak schází. Přestože v tomto období ještě nerozumím textům a nemám možnosti dovědět se o skupině víc, mám přesto pocit, že rozumím všemu a naprosto se vnitřně ztotožňuji s každým tónem… Jen stěží dokážu i po letech přenést tyto pocity na papír či je verbálně vyjádřit.
Poprvé jsem narazila na hudbu AEROSMITH v ob[1]dobí vydání jejich alba „Pump.“ Kapela absolvovala v roce 1989 velmi úspěšné turné po Evropě. Šlo o jejich první evropské tour poté, co se jim povedlo odrazit od dna po překonání velmi těžkého období v jejich kariéře. Paradoxně se AEROSMITH objevili na Starém kontinentu v časech sametové revoluce, kdy pro nás ještě nebylo snadné za nimi vycestovat k západoevropským sousedům. Z jistého hlediska jsem ale přece jen byla dítětem štěstěny. Možnosti cestování se otevřely právě v době, kdy jsem byla v teenagerských letech. Na AEROSMITH, a další mé oblíbence, jsem si ale musela ještě chvíli počkat.
V Praze se AEROSMITH objevili poprvé rok po vydání jejich veleúspěšného alba „Get A Grip“, a to 27. května 1994. Společně s nimi vystoupili tehdy také velmi populární Extreme. Nepopsatelně jsem si přála setkat se s kapelou osobně. V den, kdy Steven Tyler zdravil fanoušky z hotelového balkonu, jsem odešla ze školy s výmluvou, že se necítím dobře. Na toužebné setkání samozřejmě nebyla sebemenší šance. Odehráli ještě jeden koncert v Ostravě. Na ten jsem se bohužel kvůli školním povinnostem nedostala. O tři roky později se AEROSMITH vrátili do Prahy v rámci turné k opusu „Nine Lives.“ Účastnila jsem se každé možné soutěže slibující možnost setkání s kapelou. Nepatřím k těm, kterým věci v životě vychází lusknutím prstu. Na žádném seznamu vítězů se mé jméno neobjevilo. Všichni mě přesvědčovali, že jsem naivní blázen, pokud si myslím, že se někdy mohu setkat s takovou celebritou, jakou je Steven Tyler. Hlavně si prý musím uvědomit své možnosti a hranice. Myslela jsem si o tom své a většinou jsem na tyto hloupé narážky srážející můj sen ani nereagovala. Dlouhá léta nebyl v mém životě nikdo sdílející se mnou stejnou vášeň pro hudbu. Neznala jsem žádné opravdové fanoušky AEROSMITH. Po pravdě řečeno, i dnes bych ty opravdové v mém okolí spočítala na prstech jedné ruky. Slova „hranice“ a „nemožné“ se staly mou noční můrou. Proměnily se v bariéry, kterých bylo velmi obtížné se zbavovat v tak limitovaném prostředí, v obklopení uzavřených myslí. Čím více jsem všude kolem vnímala tyto skutečnosti, tím více jsem toužila po jiném prostředí a jiných možnostech.
Po pražském vystoupení AEROSMITH v roce 1997 jsem o setkání se skupinou začala přemýšlet mnohem intenzivněji, než kdy předtím. V CD bookletu desky „Nine Lives“ jsem našla přihlášku do oficiální[1]ho fanklubu AEROSMITH – Aero Force One, kterou jsem okamžitě vyplnila a odeslala. Začátkem roku 1999 jsem obdržela dopis s avízem zájezdu po západním pobřeží USA s možností osobního setkání s kapelou. Čtyři koncerty ve čtyřech městech v průběhu jediného týdne: Las Vegas, Phoenix, Los Angeles a San Francisko!
Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem od svých 12 let snila o návštěvě San Franciska. Moje teta bývala vedoucí cestovní kanceláře a mohla navštěvovat země, kam nebylo možné oficiálně vycestovat. Mohla jsem s ní navštívit Kalifornii, ale táta mi to tenkrát nedovolil. Byla jsem hrozně zklamaná, ale věděla jsem, že se mi to jednou povede. Po přečtení kompletní programové nabídky fanklubového zájezdu jsem nebyla toho dne schopna soustředit se na práci ani na cokoliv jiného. Po několika hodinách zírání na dopis jsem zavolala svému tehdejšímu příteli. Brečela jsem tak, že mi nebylo rozumět, a tudíž to vypadalo, jako by se mi přihodilo něco vážného. Řekla jsem mu o avízu, které jsem obdržela z fanklubu AEROSMITH a on beze slova zavěsil. Po hodině mi volal zpět s tím, že to nemůže také dostat z hlavy a že pokud po tom tak moc toužím, pomůže mi uskutečnit můj sen. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jen jsem pořád dokola přemýšlela, jak to uděláme. Celý zájezd byl šíleně drahý. Jen ceny letenek byly tehdy dvojnásobně vyšší, než jsou nyní. Dohodli jsme se, že o tom neřekneme nikomu, zvlášť ne mým rodičům, dokud nebude vše vyřízené. Nechtěla jsem riskovat cokoli, co by cestu za mým snem ohrozilo. Můj přítel si samozřejmě přál jet se mnou. Bohužel to nebylo možné vzhledem k finančním možnostem a kompletní ceně zájezdu. Pro mě ale nebylo nic důležitějšího na světě, než abych mohla jet já. Kromě financí bylo nutné překonat ještě další překážku. Získat vízum do Spojených států amerických nebylo tak snadné. Spousta lidí ho nezískala, aniž by jim byl sdělen důvod. Bylo nutné prokázat, že žádající nemá v úmyslu zůstat v USA, vdát se tam či oženit. Obdržet vízum bylo mnohem snadnější pro ty, kdo měli dlouhodobou pracovní smlouvu. Já jsem v té době pracovala jako účetní na živnostenský list. Mohla jsem tedy doložit smlouvy s několika společnostmi. Bylo více méně jasné, že se musím vrátit zpět. Když jsem absolvovala pohovor na americké ambasádě, zarazila mě otázka: „Proč potřebujete jet do USA kvůli AEROSMITH, když v ČR již vystupovali dvakrát?“ Myslela jsem, že si ze mě dělají srandu a vůbec jsem tu stupidní otázku nechápala. O týden později jsem šťastně obdržela vízum a cestě za mým snem již nebránilo vůbec nic.
Noc před odletem jsem nebyla schopna zamhouřit oka. Nemohla jsem se dočkat, až vyrazím za dosud největším dobrodružstvím svého života. Den D nastal 2. května 1999. S odvahou a úplně sama jsem vyrazila za velkou louži. Nikdy předtím jsem neabsolvovala tak dlouhý let. Někteří mě varovali, ať nejsem hlavně při kontrole v USA ukecaná jako obvykle, protože by mě mohli vrátit zpět. Nic takového se naštěstí nestalo a já v pořádku přiletěla do Las Vegas.
Konečně jsem dorazila do třpytivého Hard Rock hotelu v proslulém městě hazardu. Do té doby jsem nikdy neviděla žádné místo, které by se podobalo tomuto hotelu. Obrovská budova plná barů, restaurací, obchodů… Od prvního momentu samozřejmě přitahovala mou pozornost sbírka různých oblečků, kytar a všech možných propriet od slavných rockových ikon jako například motorka Axla Rose. Stále dokola jsem obcházela hotelové chodby a nemohla jsem přestat zírat na vše, co souviselo se životy mých slavných oblíbenců. Rocková hudba zněla ze všech stran a asi nejmagičtější moment pro mě byl, když jsem poprvé vstoupila do hotelového výtahu a ve stejnou chvíli začala hrát skladba „Stairway To Heaven“ od Led Zeppelin. Mimochodem právě u hotelového bazénu točili AEROSMITH část klipu k písni „Full Circle.“ Jako členové Aero Force One jsme byli na recepci nasměrováni do uvítací místnosti, kde jsme se vzájemně seznámili s organizátory a kde na nás čekalo překvapení v podobě tašky samolepek, oficiálního zájezdového trička, fotografie podepsané skupinou a tourpas. Uvedenou místnost jsme nemohli minout, protože již od výtahu bylo slyšet skladby z živáku AEROSMITH – „A Little Soul Of Sanity“. Sešlo se nás celkem 89 fanoušků z různých koutů světa. Nejvíce jich bylo samozřejmě z USA, Kanady a Japonska, několik z Anglie, moje spolubydlící z Itálie a já jako jediná Češka. První večer na nás čekala uvítací párty v hotelovém baru. Úvodní koncert se uskutečnil 3. května 1999 v Thomas & Mack Center v Las Vegas. Díky členství v Aero Force One jsme měli zajištěny exkluzivní místa v předních řadách přímo u pódia. Bylo to poprvé, kdy jsem zažila rockový koncert z rezervovaného místa bez tlačenice. Nikdy předtím jsem nebyla tak blízko u AEROSMITH. Riskla jsem to a vzala jsem si s sebou foťák, přestože to bylo zakázané. V té době to bylo mnohem přísnější než dnes. Byla jsem na vše připravená a bylo mi zřejmé, že mi zabaví film i baterky. Ve foťáku jsem proto nechala vybité a pouze 12snímkový film, a náhradní jsem měla schované v podprsence.
Zážitek byl nepopsatelný. Kapela byla ve vynikající formě. Dokola jsme s ostatními členy fanklubu probírali prožitky z koncertu. Všichni jsme byli v sedmém nebi. Nemohli jsme se dočkat dalšího vystoupení. To bylo plánované na 5. května a mělo se uskutečnit v Blockbuster Desert Sky Pavilion ve Phoenixu v Arizoně. Po příjezdu nás však čekaly nemilé zprávy. Koncert byl zrušen z důvodu onemocnění dvou členů skupiny. Naše posádka naštěstí uvízla ve sluncem zalité poušti s bazénem. Celý den jsme se opalovali, koupali a poslouchali AEROSMITH na plné pecky. Nenechali jsme si zkazit náladu a radovali se ze společných momentů, nádherné počasí i hudby, která nás všechny spojovala. Snažili jsme se zahodit veškeré smutky a užívali jsme si večer v Cooperstown, v restauraci Alice Coopera v duchu Cinco de Mayo. Bylo 5. května, a to si místní Mexičané každoročně připomínají vítězství Mexika nad Francouzskou koloniální říší v bitvě u Puebly roku1862.
Následující ráno jsme vyrazili směr Hollywood, konkrétně do úžasného hotelu Hyatt přímo na Sunset Strip. Dozvěděli jsme se o tetovacím salonu sídlícím naproti našemu hotelu. Většina z nás, včetně mě, jsme se rozhodli zvěčnit naši lásku k „bad boys from Boston“. Chvíli jsem váhala, kterou skladbu zvolit, ale nakonec jsem se rozhodla pro „Get A Grip“, neboť to bylo poprvé, kdy jsem měla možnost vidět AEROSMITH naživo. Další plánovaný koncert se naštěstí již uskutečnil, a to 7. května v Hollywood Bowl. Tenhle zážitek předčil všechna má očekávání. Mít možnost vidět mou nejoblíbenější formaci přímo u pódia na tak legendárním místě mě totálně dostalo. K rozjásanému publiku se navíc přidala i slušná řádka hollywoodských hvězd z hudební i herecké branže.
Nastal čas pro naši finální destinaci, kterou bylo mnou tolik očekávané San Francisko. Konečně jsem si mohla užít město u zálivu. Bohužel nás ale šokovaly další nepříjemné novinky. Koncert byl opět zrušen, takže se neuskutečnilo ani plánované setkání s kapelou. To zklamání se nedá popsat ani po těch uplynulých letech. Zamířili jsme do hlavního sídla Aero Force One, abychom si alespoň trochu zahojili rány. Nálada byla o malinko lepší, když nám do fanklubu zavolal baskytarista Tom Hamilton, aby se nám omluvil jménem celé kapely a odpověděl na všechny možné zvídavé dotazy. Poslední večer jsme si společně užili v sanfranciském Hard Rock Cafe. Snažili jsme se ze všech sil o dobrou náladu. Ve vzduchu ale bylo patrné zklamání, dojetí i loučení. Z plných plic jsme si dali závěrečnou „Love In An Elevator“, při které nezůstalo jediné oko suché.
Celý zážitek byl nepopsatelný a pravděpodobně to bylo poprvé v mém životě, kdy jsem alespoň na malou chvíli žila svůj sen. Návrat domů pro mě byl hodně těžký. Hluboko ve svém nitru jsem toužila po úplně jiném životě. Nenaplňovala mě práce účetní, ani můj tehdejší vztah a už vůbec ne lidé kolem mě, kteří mi moc nerozuměli. Po návratu jsem si mnohem více uvědomovala možnosti, jaké mají lidé v USA. Mohou prožívat události a koncerty, které je možné navštívit pouze tam. Smí si vychutnávat show hvězd, jenž se tam občas objeví i v malých klubech – a já nemohu zažívat nic z toho. Lámalo mi to srdce víc než kdy předtím. Dalším faktem byla otevřenost tamních lidí. Zastavovali mě na ulici, povídali si se mnou, neustále se usmívali a byli tak otevření. Každému bylo jedno, co máte na sobě, nikdo vás nesoudil. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem se cítila svobodná a nepotýkala se s přetvářkou a závistí, s nimiž se u nás setkáváme na každém rohu. A konečně jsem si mohla nakoupit všechny knihy, které vyšly o AEROSMITH, což pro mě mělo nevyčíslitelnou hodnotu.
Nemohla a nechtěla jsem se smířit s faktem, že jsem byla tak blízko vytouženému setkání s kapelou a ono se zásahem osudu opět neuskutečnilo. Krátce po skončení amerického turné AEROSMITH následovaly jejich evropské štace. Nenechala jsem se odradit a zavolala jsem na londýnskou pobočku Aero Force One. Měla jsem neskutečné štěstí, protože jsem narazila na velmi sympatickou dámu, která byla plna pochopení a podpory. Snažila se mi pomoci, jak jen mohla. Vysvětlila jsem jí celou situaci i to, jak obtížné pro mě bylo zrealizovat tak nákladnou cestu do USA. Musela jsem si vzít půjčku na tři roky. Bez té bych rozhodně neměla šanci dovolit si tak luxusní výlet. Sama ze své iniciativy si po našem hovoru zjistila naši tehdejší průměrnou mzdu a byla naprosto šokovaná. Ozvala se mi zpět a řekla mi, že se mnou opravdu soucítí a že chápe mou vášeň a lásku k AEROSMITH. Nabídla mi, abych přijela na setkání a koncert do Bruselu. Ujistila mě, že tentokrát setkání dopadne na sto procent. Měla jsem v plánu další čtyři koncerty v Německu a Rakousku, a tak jsem k nim přidala ještě jeden navíc. Vytoužené setkání nakonec skutečně proběhlo 28. června 1999. Setkání se skupinou, společně se zážitky ze Spojených států amerických, mi v roce 1999 převrátily život vzhůru nohama. Začala jsem pociťovat silnou touhu dělit se s ostatními o své emoce a předávat dál své zkušenosti. Bohužel nedisponuji dostatečným hudebním talentem, a tak jsem zvolila sdílení informací formou psaného textu. AEROSMITH mě motivovali stát se součástí hudební branže, ale tato část mé životní cesty je na jiný příběh.
V průběhu dalších let jsem viděla několik dalších vystoupení AEROSMITH. Nastalo léto 2013 a já jsem vnitřně začala mít silný pocit. Řekla jsem jedné z nejbližších osob mého života, ať si zapamatuje má slova. Nejpozději do září 2015 se opět setkám se Stevenem Tylerem. V srpnu 2015 mi moje známá připomněla má slova s tím, že se má vize pravděpodobně nenaplní. Nikde nebylo žádné avízo o nadcházejících akcích AEROSMITH. S úsměvem na rtech jsem odvětila, že do konce září je pořád ještě dostatek času. Jednou o půlnoci zhruba v polovině srpna jsem našla avízo Joe Perryho o jejich koncertu v rámci výročních oslav města Moskvy. Rozbušilo se mi srdce a celou noc jsem nemohla usnout. Nevěděla jsem jak a kde, ale intuitivně jsem silně cítila, že Stevena potkám. Hned ráno jsem volala oné své spřízněné duši, abych jí sdělila, že nejpozději 4. září večer obdrží mou fotku se Stevenem. Byla jsem si tím naprosto jistá, i když jsem neměla žádný konkrétní plán. Věděla jsem jen, že se v Moskvě na Lub[1]janském náměstí očekává asi 100 000 lidí. Hned po příletu do Ruska jsem se dozvěděla, že AEROSMITH mají následující den ráno tiskovou konferenci v hotelu vzdáleném pouze jednu ulici od toho mého. Bezprostředně po snídani jsem vyrazila k hotelu a nehnula se odtud celý den. Čekání se vyplatilo, protože Steven Tyler se skutečně objevil. Nějakou zvláštní souhrou náhod si to namířil přímo ke mně a hned potom se strhlo davové šílenství. Každý chtěl být u něj. Bylo tam víc než 100 lidí, kteří se začali navzájem rvát a někteří si dokonce škubali vlasy. Nastala šílená hysterie. V jednu chvíli jsem ani netušila, kde přesně mám nohy. Snad nikdy jsem takovou melu nezažila. Soustředila jsem se jen na to, aby mě od Stevena nikdo nedostal. Byla jsem tak blízko a nechtěla jsem přijít o příležitost dát mu foto knihu, na které jsem pracovala víc než týden a prohodit s ním pár slov. Nemohla jsem to vzdát, držela jsem celou dobu jeho šálu a byla pořád za ním. Byl milý a řekl své ochrance, ať mě nechají, že je to v pořádku. Odvedl mě nad schody k hotelovým dveřím, kam nikdo nesměl a kde bylo konečně bezpečno. Nakonec jsem Stevena potkala třikrát v průběhu tří dnů. A to nejdůležitější, vychutnala jsem si z první řady ve stotisícovém davu nezapomenutelný koncert AEROSMITH v rámci oslav 864. výročí založení Moskvy. A jak jsem slíbila, přesně 4. září večer jsem odeslala slíbené foto mě a Stevena Tylera.
Ačkoliv poslouchám mnoho umělců různých žánrů, AEROSMITH pro mě mají něco navíc, co jsem dosud nenašla u nikoho jiného. Spojení pěti tak rozdílných a velmi talentovaných osobností, jejich hudba a specifický sound, vše zvýrazněné nakažlivou energií a originálním charizmatem frontmana Stevena Tylera, který v mužském světě ztělesňuje to, čím v tom ženském disponovala pouze Janis Joplin. Cítím se být jejich součástí, bez ohledu na fakt, že naše fyzické světy jsou diametrálně odlišné.
