MAREK SMEJKAL: MOU MOTIVACÍ VŽDY BYLO VYTVOŘIT KRÁSNÉ FOTOGRAFIE OSOBNOSTÍ, JICHŽ SI CENÍM

FOTOGRAF SVĚTOVÝCH HUDEBNÍCH HVĚZD

Foto: Marek Musil

„Hudba je mi emocionálně velmi blízká a ohromně obohacuje můj život. Zajímají mě lidé, kteří mají určitou intelektuální úroveň. Když se mi otevřela cesta do hudebního světa, přál jsem si spolupracovat právě s těmito osobnostmi. S lidmi, kteří mě oslovili prostřednictvím hudby. Naše vzájemná spolupráce dopadla vždy výborně. Nemám v tomto ohledu žádné negativní zkušenosti.”

Renomovaný fotograf Marek Smejkal nepochybně patří mezi špičku světové hudební fotografie. V showbyznysu točícím se kolem hudby si od počátku 90. let dokázal naprosto přirozeně a bez jakéhokoliv tlačení na pilu vybudovat pozici velmi žádaného fotografa, a to doslova od svého prvního focení. Nikdy nesnil o tom stát se fotografem a vlastně se o to vůbec nesnažil. Nešel cíleně za možností fotografovat světoznámé hudební ikony, jež nakonec po dobu téměř dvaceti let intenzivně fotil v záři reflektorů a mnohé z nich dokonce i v soukromí. Odmala miloval hudbu a jeho nejoblíbenějšími kapelami byly Dire Straits a Pink Floyd. Štěstěna při něm stála již v dětství a období dospívání. I v dobách totalitního režimu měl snadný přístup k hudebním nosičům, jelikož byl jeho otčím zaměstnán jako vedoucí Tuzexu*. Krátce po složení maturitní zkoušky se pro něj otevřela atraktivní a dobrodružná cesta do světa globálně známých a ikonických osobností. 

Začátky kariéry hudebního fotografa Marka Smejkala bezprostředně souvisí se státním převratem, jenž proběhl v listopadu 1989. Poté se postupně skládala mozaika obsahující množství neuvěřitelných příběhů a exkluzivních fotografií. Každá její část do sebe zapadá a tvoří smysluplný celek, jehož hodnota je pro milovníky hudby i fotografie obecně nevyčíslitelná. Jeho sbírka obsahuje nesčetné množství unikátních snímků, jež jsou dokonalým propojením koncertní, umělecké a portrétní fotografie té nejvyšší kvality. Marek je obdarován vším, čím musí disponovat excelentní fotograf; umělecké cítění, cit pro nádherné kompozice a zachycení toho pravého momentu i v prostředí s náročnými a rychle se měnícími podmínkami, a s tím souvisejí i vjem koncentrace a schopnost rychle reagovat. To vše v rovnováze s nadáním zvládnout nejen uměleckou, ale i technickou stránku fotografie.

Obsáhlý fotoarchiv Marka Smejkala, obohacený o jeho poutavé osobní vzpomínky a zajímavé postřehy, nás provází historicky významnou a nesmírně vzrušující érou, jež by se v našich končinách dala symbolicky nazvat obdobím reinkarnace. Vše bylo vlastně na úplném začátku a otvírala se spousta nových a pro našince do té doby neobvyklých příležitostí. Lidé se nebrali tolik vážně a celková atmosféra se nesla v přátelském duchu. Hovoříme-li o tématu hudebního showbyznysu, ve vzduchu se vznášelo mnoho „poprvé“. Uvozovky jsou u tohoto příměru symbolické, jelikož většina umělců, kteří se u nás poprvé objevili počátkem 90. let, měla tou dobou dávno rozjetou úspěšnou kariéru, trvající i několik desetiletí.

Slova o tom, jak velké měl štěstí a že se všechny události odehrávaly souhrou šťastných náhod, slyšíte při setkání s Markem Smejkalem velice často. Proto je nelze občas nezopakovat i v písemné podobě mapující Markovu unikátní cestu nejen v hudebním světě. Celkový příběh není postaven jen na setkáních s hvězdnými jmény, ale rovněž přináší mnoho podnětů k zamyšlení nejen z hlediska profesionálního působení v hudební branži i přístupu a práce s fotografií. Nabízí především vhled k významu zásadních životních hodnot, jakými jsou lidskost, ohleduplnost, nezištnost, pokora, nadhled, autenticita a přátelství. Jeho koncertní i osobní prožitky s umělci různých žánrů by vydaly na několik obsáhlých knih. Následující poutavé vyprávění Marka Smejkala, jež vám nabízím ve zkrácené verzi, vzniklo z našich dlouhých telefonických rozhovorů a jedné víkendové návštěvy.

*Tuzex: Síť prodejen v bývalém Československu nabízející nám nedostupné zboží ze Západu nebo zboží vyráběné u nás, určené na export pro západní trhy. Zboží bylo prodejné jen za poukazy, tzv. tuzexové bony, jež bylo možné pořídit za tvrdou měnu, např. západoněmecké marky, dolary a jiné. K tvrdé měně ovšem běžní občané neměli přístup.

ČLÁNEK JE ROVNĚŽ DOSTUPNÝ V DIGITÁLNÍ VERZI (36 STRAN) A JE OBOHACEN O SPOUSTU POUTAVÝCH FOTOGRAFIÍ. PRO JEHO ZOBRAZENÍ KLINĚTE NA TLAČÍTKO UMÍSTĚNÉ NÍŽE. 

 

MAREK SMEJKAL – ROZHOVOR

 

Foto: Marek Musil

STUDIA, FOTOGRAFICKÉ ZAČÁTKY A SAMETOVÁ REVOLUCE

Studoval jsem na gymnáziu Jana Keplera v Praze. Toto období na mě mělo ohromný vliv i z hlediska formování mé celkové osobnosti. Gymnázium nepatřilo mezi klasické komunistické školy. Tradovalo se, že se někteří učitelé na školu dostali z politických důvodů vlastně „za trest“. Většina z nich k nám, ke svým studentům, přistupovala otevřeně a svobodomyslně, což pro nás bylo samozřejmě skvělé. V tomto ohledu jsem měl štěstí i v případě některých kantorů již na základní škole, takže mi tato cesta nesmírně vyhovovala. Profesor českého jazyka nám na gymnáziu pouštěl hudbu Neila Younga, Simona & Garfunkela nebo Vladimíra Vysockého. Něco takového bylo za bolševismu absolutně nepřípustné. Jejich texty nám prezentoval ve verzi přebásněné do češtiny. Studia jsem ukončil v roce 1989. Vůbec jsem nevěděl, co budu dělat dál. Nikdy jsem předem neměl žádné velké plány a ani mě to netrápilo. Načasování pro mě bylo v tomto ohledu naprosto skvělé.

Nejdříve mě více zajímal film, ale bavíme se o období 80. let minulého století. Technické možnosti u profesionálního filmu byly pro člověka jako jednotlivce nemožné. U fotografie tomu je naopak. Jde o mnohem individuálnější záležitost. S poměrně jednoduchým a levným zařízením lze pořídit fotografie, které jsou z hlediska technické úrovně srovnatelné s těmi nejlepšími na světě. Něco takového rozhodně není reálné u filmu, nebo lépe řečeno, rozhodně to nebylo možné v roce 1989. Takže mě focení bavilo stejně jako spousta dalších věcí. Neměl jsem ale žádné ambice stát se profesionálním fotografem.

Samozřejmě mě zajímaly události související se sametovou revolucí. Fotil jsem demonstrace, jež následovaly po 17. listopadu. Fotil jsem rovněž akci v obci Bezpráví, jejímž cílem bylo napíchat do pole sochy komunistických vůdců, které ještě stále „zdobily“ všechna náměstí. Záběry nakonec ale neskončily pouze v domácím archivu. Snímky se shodou šťastných náhod objevily v jistém časopise. Jedna příležitost vedla k další. Fotografie zaujaly mého blízkého kamaráda, jenž mě díky nim, stejně jako další lidé, automaticky považovali za fotografa. S pomocí jeho maminky, která i v současnosti stále pracuje v redakci novin, mi zařídil pozvání na tiskovou konferenci Franka Zappy. 

Nebyl jsem fotografem a ani jsem fotografii nestudoval. Jsem fotograf samouk. Při focení jsem postupoval intuitivně. Dělal jsem vše tak, jak jsem se domníval, že by to mělo být správně. Obvykle mi to vyšlo. Pokud se stala chyba, zjistil jsem to po vyvolání filmu a věděl jsem, jak chybu napravit. Najednou se na mě lidé z nějakého důvodu začali obracet v domnění, že jsem fotograf. Nepovažoval jsem sám sebe za fotografa. Reagoval jsem na podněty, které přicházely. V té době šlo většinou o velmi zajímavé akce. První osobnosti, které jsem počátkem 90. let fotil, byli Frank Zappa, The Cure, The Rolling Stones, Suzanne Vega nebo třeba B. B. King.

Steven Tyler (AEROSMITH), Praha (1994)

KDYŽ SE PROPOJÍ VÁŠEŇ S DOBRÝM ZÁMĚREM A POCTIVÝM PŘÍSTUPEM 

Hudba je mi emocionálně velmi blízká a ohromně obohacuje můj život. Neumím si představit svůj život bez hudby. Nejsem žánrově vyhraněný, poslouchám různorodou hudbu. Jsem velký fanoušek rockové hudby, ale rád si poslechnu i tradiční folklor z moravského Slovácka nebo hudbu nějakého kmene z Brazílie či klasickou hudbu. Jsem rád překvapován a baví mě, když mě něco dokáže vytrhnout z očekávání. Skladba nemusí být vždy geniálně zahraná. Potřebuji umělci věřit, že to myslí vážně a má co sdělit. V hudbě mě zajímá autenticita, nikoliv prvoplánový kalkul. Nemohu fotit oblast, která mi nic neříká. Vadí mi vyumělkovaná klišé vytvořená hlavně proto, aby za každou cenu oslovila co nejširší masy především za účelem zisku. 

Když se nad tím nyní zamýšlím, mám pocit, že to má výhodu i v mém praktickém fotografickém příběhu. Zajímají mě lidé, kteří mají určitou intelektuální úroveň. Když se mi otevřela cesta do hudebního světa, přál jsem si spolupracovat právě s těmito osobnostmi. S lidmi, kteří mě oslovili prostřednictvím hudby. Naše vzájemná spolupráce dopadla vždy výborně. Nemám v tomto ohledu žádné negativní zkušenosti. Myslím si ale, že kdybych poslouchal hudbu zaměřenou čistě na ekonomický zisk, reakce takových osobností by byly adekvátní k jejich přístupu. Rozhodně bych se nesetkal s takovou vstřícností vůči své práci. Určitě bych ve své snaze narazil na neochotu věnovat mi čas za účelem soukromého focení, protože by to nebylo v jejich zájmu. 

Nenarazil jsem na problém a z mého pohledu tomu tak bylo právě proto, že jsem ke spolupráci pokaždé volil osobnost, jež mi vyhovovala po hudební stránce a s níž jsme vlastně byli na stejné notě. Potom nebylo takovým překvapením, že náš vzájemný vztah fungoval, i když jsme se setkali reálně. Neumím si představit, že bych měl v oblibě nějakého umělce a najednou se setkal s někým arogantním, komu by vadilo, že ho chci fotit. Nikdy se mi nic podobného nestalo, ale nezpochybňuji, že se to nemůže stát. Člověk prochází různými náladami a životními fázemi. 

Lidé mi dávali nabídky na základě toho, že mě znali, anebo mi nabízeli akce, o kterých si mysleli, že by mě mohly zajímat. Na začátku procesu bylo vždy mé přání fotit konkrétní osobnost nebo kapelu. Následně se někdo z vydavatelství postaral, aby se focení realizovalo. Až na konci procesu byla média, která mé fotografie publikovala. Bylo to přesně takhle a ne naopak. Nikdy jsem nepřijal nabídku na focení jen proto, abych měl kšeft. Hudbu miluji odmala a koncerty mě baví. Zajímá mě jejich průběh i výkony muzikantů, k nimž mám vztah. Jsem rád, že jsem si po celou dobu mého působení v hudební branži zachoval zásadu, že jsem fotil jen to, o co jsem sám stál. Svou práci jsem dělal po svém a nenechal jsem si do ní zasahovat. Pokud ano, tak opravdu jen minimálně. Další věc je, že koncertní show je vizuálně velice atraktivní záležitost. Velkolepé osvětlení ale není vždy nutné. Někdy lze udělat lépe emočně silnou fotografii s jedním tlumeným reflektorem, než s baterií s desítkami světel. Záleží samozřejmě i na tom, o jaký druh hudby jde. Nelze to zobecnit. Rovněž není nutné zastírat fakt, že je příjemné, když se jedná o známé osobnosti. Každý dobře ví, že to fotografii přidá na atraktivitě.   

U fotografie se často diskutuje o její technické stránce, která je samozřejmě důležitá pro to, aby vše bylo správně. Dá se ale velice snadno naučit a odvodit. Dokonce i logicky odvodit. Mnohem důležitější ale je emoce fotografie a to, jakou obsahuje informaci. Pokud jde o obsahovou složku a nejde jen o to něco zaznamenat, tam už je důležitý přínos fotografa. Prací fotografa je přenést troj i vícerozměrný reálný svět a vytvořit z něj vlastní dvojrozměrnou realitu. Z mého pohledu je podstatou focení nevidět realitu, kterou člověk fotí, ale výsledek. Finální fotografie se liší, je to zcela něco jiného. V praxi to znamená, že si fotograf musí reálně představit, co se stane, když stiskne spoušť. Co se vlastně stane s tou 3D realitou skrze optickou techniku ve chvíli, kdy vznikne onen zploštělý 2D obraz. Ne tak, aby reálný svět něco ztratil, ale naopak získal. Fotografie by neměla přicházet o žádnou dimenzi, ale měla by vytvářet novou. Dle mého názoru je obsahová složka velmi důležitá z pohledu, jakým způsobem komponovat obraz a jak ho transformovat.

Catherine Ringer (LES RITA MITSOUKO), Bratislava (1994)

KOUZELNÁ DOBA DEVADESÁTEK

Zvláštností té doby pro mě skutečně bylo, že mě lidé vnímali jako fotografa. Navíc jsem měl poměrně dost přátel v různých sférách. Protože mě hodně zajímal film, měl jsem spoustu kamarádů ve filmové a televizní branži. Tyto vztahy jsem si budoval od svých 15 let. Pravdou je, že jsem uměl dříve ovládat televizní kameru než fotoaparát. Tenkrát se využívaly velké přenosové vozy. Když odešli filmaři na oběd, zůstal jsem tam sám a učil se pracovat s kamerou. Dokázal jsem se v tom zorientovat bez pomoci někoho dalšího. Do určité míry i tohle považuji ve výčtu zvláštností za součást té doby. Stejně jako když jsem například dostal svůj první honorář za fotografie. Zpočátku jsem vůbec nerozuměl tomu, proč mi za to někdo platí. Ani tomu, proč jsem byl právě já ten oslovený, abych něco nafotil. Součástí příběhu celé éry 90. let byla přátelství, jež vznikala spontánně a nenásilně. Kamkoliv jsem šel, výsledkem bylo, že jsme se vždy všichni mezi sebou spřátelili. Kdykoliv jsem šel třeba odnést fotografie k publikování do jakéhokoliv časopisu, se všemi jsme byli kamarádi. Na trhu fungovalo několik velkých vydavatelství a se všemi jsem spolupracoval. Nikomu to nevadilo. Všichni jsme se podporovali a spolupracovali. 

Jako bychom tou dobou společně žili v našem vlastním vesmíru. Nebylo nás zas tolik fotografů, jako jsem byl souhrou různých událostí i já. Bylo nás 10 – 15 lidí, kteří jsme tenkrát fotili všechny akce tohoto typu a často se setkávali. Fungovala mezi námi soudržnost a kolegialita. Nic jiného nás tehdy ani nenapadlo. Nikdy mi nikdo nedával najevo, že se někam cpu jako mladý a nezkušený fotograf. Nepanovala mezi námi žádná nevraživost ani soupeřivost. Při focení jsme nesledovali jen to, co bylo důležité pro pořízení kvalitních snímků, ale všímali jsme si navzájem jeden druhého jako kolegové a kamarádi. Neexistovalo vlézt někomu jinému před objektiv a zkazit mu záběr nebo do sebe strkat. A nejen mezi námi kamarády. Něco takového bych neudělal, ani kdyby mezi nás přišel někdo, koho jsem v životě neviděl. Pokud chceš získat ten nejlepší záběr, dej stejnou možnost i někomu dalšímu, a potom to funguje. Zkazíš-li někomu fotku, musíš počítat s tím, že se stejně zachová někdo další i k tobě. Mezi námi to tak opravdu nebylo. Měli jsme vzájemně upřímnou radost, když se někomu povedlo udělat krásné fotky. Dávali jsme na sebe kontakty médiím v případě, že jsme neměli jimi požadovaný záběr a věděli jsme o někom, kdo takový má. Pomáhali jsme si a já jsem třeba dopomohl některým svým kolegům ke kariéře. Bylo to naprosto normální. 

Chtěl bych zmínit jeden zážitek, na který moc rád vzpomínám. V Bratislavě se konal festival Rock Pop, který trval několik dnů. Do Bratislavy jsem jezdil často a rád. Měl jsem tam opravdu hodně kamarádů. Po jednom z festivalových dnů jsme si šli s přáteli sednout do vinárny a já jsem nechal svou fotobrašnu u nich v autě, abych nemusel všechnu výbavu tahat s sebou. Další den vystupovala kapela Les Rita Mitsouko v čele se zpěvačkou Catherine Ringer. Mám moc rád frankofonní umělce a na tuhle skupinu jsem se speciálně moc těšil. Jenže mí přátelé se zdrželi někde na výletě a já neměl čím fotit. Kolegové mi okamžitě a naprosto nezištně pomohli a zapůjčili mi fotoaparát i filmy. Byla to hodně intenzivní doba a já jsem nesmírně rád, že jsem mohl být součástí tolika úžasných a nezapomenutelných momentů.  

Jim Kerr (SIMPLE MINDS), Praha (1995)

ZÁSADNÍ ZMĚNY VEDOUCÍ K ROLI UČITELE DĚJIN FOTOGRAFIE A ANALOGOVÉ I DIGITÁLNÍ FOTOGRAFIE

Po roce 2008 už nebylo prakticky možné živit se fotografováním koncertů. Podmínky k práci se rapidně měnily. Vydavatelské firmy začaly kolabovat, protože se špatně prodávala alba. Ony mě sice přímo neživily, ale byly důležitou součástí celkového fungování hudební branže. Do toho některá média úplně skončila anebo se radikálně proměnila a musela výrazně seškrtat rozpočet. Vlivem internetu firmy přišly o finanční prostředky. Fotografie se začaly různě stahovat a krást. Nikdo se tím nezabýval, protože dobře věděli, že na ně nebudou lidé dávat žaloby kvůli několika stovkovým honorářům. Existující média to ještě vylepšila a začala využívat fotobanky za měsíční paušál, za který si mohly fotografie stahovat a používat, co chtěly. Ušetřili sice za fotografy, ale vedlo to k tomu, že všude vycházely stejné fotky. Tím pádem nebylo reálné se tím živit. Pokud i nějaký honorář byl, jeho výše byla mnohonásobně nižší v porovnání s tím, jaký jsme dostávali předtím. 

Nešlo jen o finanční stránku, vlastně o to focení nikdo ani nestál. Už kolem roku 2000 jsem pozoroval určité změny. Najednou se věnoval obrovský prostor lokálním hvězdičkám. Začal být problém najít využití pro unikátní materiál, který neměl nikdo na světě. Vedle toho začaly vycházet několikastránkové rozhovory s lidmi, u kterých jsem vůbec nerozuměl tomu, proč se jim věnuje taková pozornost. Zažil jsem to třeba v časopisu Rolling Stone, kde bych něco takového vůbec nečekal. Podobná situace se děla i v televizi, kde přestali přinášet exkluzivní reportáže z koncertů světových hvězd v podobě, na jakou jsme byli zvyklí. Zajímavější pro ně bylo odchytnout nějakou místní známou celebritu a zeptat se na její názor a pocity z koncertu. Vytratilo se ono nadšení z 90. let, kdy byl o práci fotografů zájem. 

Kdybych chtěl v této fázi nadále fotografovat hudební události, musel bych opustit vše, co mi dělalo radost. Musel bych se vzdát vlastní svobody, kterou jsem při práci vždy měl. Radost z toho, že se něco povedlo, pro mě byla obrovskou motivací, ale najednou to přestalo fungovat. Byl jsem rozčarovaný a zklamaný z celkového vývoje a úpadku profesionality. Byl bych nucen fotit například večírky nebo svatby a doslova žebrat o kšefty. Z mého pohledu bych se stal fotografickým prostitutem a dělal bych vyloženě to, co si kdo řekne. Něco takového mě vůbec nelákalo. Těžko bych byl v takové roli šťastný, a navíc bych pohřbil vše, co jsem do té doby budoval. 

Nehledě na to, že nastaly velké změny i po technické stránce. Změnil se způsob osvětlení a projekcí. V současnosti už nikdo neudělá fotografie, jaké bylo možné pořídit na koncertech ještě v 90. letech. Omezení všeho druhu stále přibývá. Focení zblízka na velkých koncertech je v současnosti velmi raritní. Situace se úplně otočila. Něco takového jsem za mé éry zažil jen výjimečně, ale nyní jde o standard. Zřejmě se vychází z toho, že mají profesionálové k dispozici dlouhá skla a tím pádem je možné fotit z větší dálky. Jenže ve skutečnosti to tak není, protože se mění celková perspektiva záběru. Správná koncertní fotografie by měla vznikat v mírném podhledu, aby se dalo pracovat se světly nad kapelou. Dlouhým sklem si sice z dálky lze přiblížit fotografovanou scénu nebo objekt, ale na pozadí nezůstane nic. Osobně mě nebaví, pokud někdo omezuje mou práci. Naštěstí jsem něco takového zažil ještě v poměrně malém rozsahu.    

Marie Fredriksson (ROXETTE), Praha (1995)

Role pedagoga mě naplňuje právě proto, že vidím efekt. Jednak jsem denně v kontaktu s úžasnými a nesmírně kreativními mladými lidmi, kteří o tento kontakt stojí, a navíc jim mohu něco předat. Jde o oboustranný proces. Já dávám něco jim a oni na oplátku mně. Být součástí tohoto prostředí je fajn a rozhodně to má smysl. Jako učitel ve škole se nesnažím dělat rozdíly mezi analogovou a digitální fotografií. Stojí vedle sebe a každá z nich má něco do sebe. Není potřeba jít jedním směrem a zatracovat ten druhý. Tím, že jsou studenti tak mladí, je velkou výhodou to, že dosud nikdo nedeformoval jejich osobnosti natolik, aby preferovali jednodušší cestu před tou pro ně náročnější. Naštěstí takto nepřemýšlí. Je fakt, že jsou na škole, již si dobrovolně zvolili a která se na komplexní pojetí fotografie zaměřuje. O studium na naší škole je naštěstí tak enormní zájem, že máme velkou možnost si studenty vybírat. Kritéria pro přijetí jsou skutečně čím dál náročnější.

Analogovou fotografii jsem na škole zavedl teprve před několika lety. Ze začátku jsem měl trochu obavy, že budu muset donekonečna vysvětlovat, proč to mají dělat analogově, jestli to není zastaralé, když se to dá dělat digitálně. Nemusel jsem to vysvětlovat ani jednou. Jediné, čemu se studenti divili, bylo, že se analogová fotografie nevyučovala od vzniku školy. Zájem o analogové technologie všeobecně vzrůstá. Má to své důvody, možná už je toho digitálního všude kolem až moc. Ale to neznamená, že nejde udělat výbornou digitální fotografii, a naopak špatnou analogovou. Nechci působit, že preferuji analog. Byl bych sám proti sobě, protože digitál využívám každý den. Rozdíl ale je, že analogovou fotografii je skutečně potřeba umět. Jde o komplexní proces a ruční práci, při níž se nelze spolehnout pouze na techniku.

Není možnost fotit nekonečné množství fotografií a poté mezi nimi hledat nějakou povedenou. K dispozici je omezené množství snímků bez náhledu. Když se studentům fotka povede, mají obrovskou radost a vztah k ní je samozřejmě úplně jiný, než když někdo zmáčkne spoušť a vidí okamžitě výsledek. Jsou si vědomi toho, že umí něco, co neumí každý. Navíc jim to pomáhá k posílení sebedůvěry a sebevědomí. Fotek z iPhonů a mobilů, upravených za použití filtrů, je všude spousta. Zkušenosti a návyky získané díky analogu jim pomůžou i při práci s digitální fotografií. I kdyby se analogu později už vůbec nevěnovali. Budou vědět, že jim stačí pár dobrých fotek a nemusí jich mít zbytečně stovky špatných. Analog nutí přemýšlet a učí vyfotit fotografii tak, aby byly úpravy minimální. Nemyslím si, že fotograf, který upravuje jednu fotku ve Photoshopu tři hodiny tak, aby se na ni dalo dívat, je dobrý fotograf. Tím nechci říct, že by se fotografie neměly upravovat. To se dělalo vždy. Někdy mám ale pocit, že jsou někteří lidé, prezentující sami sebe jako fotografy, spíše z oblasti počítačové grafiky. Nemohu ale naše studenty zobecňovat, jelikož studují na umělecké odborné škole. Oni nejsou typickým příkladem populace jejich věku. 

STŘÍPKY VZPOMÍNEK SPOJENÉ S FOCENÍM SVĚTOZNÁMÝCH HUDEBNÍCH HVĚZD

Frank Zappa, Praha (1991)

FRANK ZAPPA

Frank Zappa vůbec netušil, jak je u nás pro lidi důležitý. Přijel do země, kde mu nikdy nevyšla žádná deska. Navíc přijel v období, kdy jeho hudbu ve Spojených státech z různých důvodů téměř nehráli. Letiště bylo obležené, vítala ho spousta lidí. Byl vlastně první velkou osobností západního světa, která po revoluci zavítala do naší země. Navíc byl pro našince ztělesněním svobody. Jeho přijetí bylo naprosto famózní. Frank Zappa neskrýval dojetí. Vlastně byl dojatý po celou dobu jeho návštěvy v Praze. Něco takového vůbec nečekal. Pro komplexnost příběhu je důležité vnímat celou událost z pohledu doby počátku 90. let, kdy ještě dojížděla bolševická éra. Vše, co v současnosti považujeme za samozřejmé, tehdy samozřejmostí rozhodně nebylo. Tenkrát nebyl běžně dostupný pestrý sortiment zboží všeho druhu. Například nebylo vůbec snadné sehnat kvalitní barevný film do foťáku s vyšší citlivostí. Z pohledu dnešní doby se něco takového jeví jako velice banální záležitost, ale tenkrát to skutečně nebylo možné. Pokud si chtěl někdo nechat vyvolat film, čekal na fotografie celý týden. 

Měl jsem obrovské štěstí. Díky mé kamarádce, která pracovala v prvním Minilabu, jsem měl fotky z tiskové konference hotové ve stejný den. Chtěl jsem ale mít i jiné záběry Franka Zappy. Kousek od I.P. Pavlova byl hotel Kriváň s menším sálem, ve kterém v ten večer vystupoval Mejla Hlavsa se svou partou Půlnoc a Frank Zappa tam s nimi hrál. Bylo to hned první den po jeho příletu. Také jsem tam byl, ale bylo tam tak narváno, že nebylo možné se k němu dostat a fotit. Nemohu říct, že bych to nějak zvlášť prožíval. V té době jsem ještě netušil, že se stanu fotografem. Od jednoho člověka jsem se tam ale dozvěděl o soukromé akci Franka Zappy, která se konala hned další den v klubu U Bílého Koníčka na Staroměstském náměstí. Šel jsem tam, ale ochranka mě okamžitě vyhodila, protože jsem neměl pozvánku. Navíc mi sdělili, že bych na této soukromé akci nesměl fotit, ani kdybych pozvánku měl. Nakonec se mi na pozvání samotného Franka Zappy povedlo na večírek dostat, a dokonce i fotit. Celá situace se otočila v můj prospěch ve chvíli, kdy se zdálo, že z dalšího focení už nic nebude. 

Kráčel jsem Pařížskou ulicí směrem k hotelu Intercontinental, kde byl Frank Zappa ubytovaný a kam se mi z principu moc nechtělo. Nikdy jsem neměl v úmyslu někoho pronásledovat jako paparazzi nebo narušovat soukromí osobností. Do hotelu jsem naštěstí nemusel, jelikož jsem najednou zahlédl Franka Zappu mířícího do klubu. Oslovil jsem ho a daroval mu fotografie z tiskovky. S jeho svolením jsem přímo na ulici pořídil další snímky. Nakonec jsem se osmělil a zeptal se umělce, zda by byla velká drzost chtít s ním jít na party. Přátelský a dobře naladěný Frank Zappa mě objal a řekl: „Kamaráde, když nebudeš drzý, nikdy nic pořádného neuděláš,“ a pobídl mě, ať jdu s ním. Vše se odehrávalo opodál. Frank Zappa s jeho doprovodem byli vepředu a já jsem šel za nimi. Když jsme se blížili ke klubu, měli členové ochranky pocit, že chci jen využít situace a proklouznout. Samozřejmě si mě dobře pamatovali a jeden z nich mě chytil a fláknul se mnou o bránu. Dokonce jsem nějakou chvíli visel ve vzduchu. Frank Zappa se otočil a praštil ho po ruce. Se slovy: „Co si to dovoluješ, to je můj host,“ zabrzdil onoho agresivního týpka. Poté již nebránilo nic tomu patřičně si užít večírek a pořídit zcela raritní fotografie, o které byl následně velký zájem z různých stran. Do Prahy se vrátil ještě jednou v červnu roku 1991, aby zde vystoupil u příležitosti odchodu sovětských vojsk. Bohužel se jednalo o jeho poslední veřejné vystoupení. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl být součástí obou návštěv Franka Zappy v Praze a dokumentovat tak vzácné momenty, jež nebylo možné nikdy více opakovat. 

Robert Smith (THE CURE), Praha (1996)

THE CURE

The Cure u nás vystoupili jako jedna z prvních velkých zahraničních kapel v létě roku 1990. Měl jsem několik kamarádů, kteří The Cure milovali. Samozřejmě jsem věděl, o koho se jedná, ale nebyl jsem vyloženě jejich zarytý fanoušek. Můj blízký kamarád Pavel Kracík, který už bohužel nežije, si založil agenturu. Měl v plánu udělat publikaci z návštěvy a koncertu The Cure a oslovil mě, abych vše nafotil. Spojil se s tehdejším promotérem Pragokoncertu Ivo Letovem, který nám vyšel maximálně vstříc. Od té doby jsem s agenturou Pragokoncert dlouhodobě a úzce spolupracoval. 

The Cure byli po lidské stránce naprosto v pohodě, což bylo v celém procesu obrovskou výhodou. Netrpěli žádnými hvězdnými manýry. Domluvilo se focení na různých místech Prahy. Bylo to velice vtipné. Mám fotografii Roberta Smithe, jak kouká z okénka staré komunistické karosy. Kapelu vyložili na Pohořelci, kde na ně čekal turistický průvodce. Při jeho zdlouhavém výkladu se všichni najednou vypařili do malebné hospůdky U Černého vola na Hradčanech. Tam se odehrála opravdu humorná historka. Roberta Smithe zajímalo, jaké pije pivo. Točili tam Kozla a někdo mu to přeložil jako „Goat Beer“, v překladu kozí pivo. Říkali, že kozí pivo zní opravdu vtipně a měli z toho děsnou srandu. Poznamenal, že je dobré a lepší než německé pivo. Potom jsme s nimi vyrazili do centra Prahy a samozřejmě i na Pražský hrad. Strávili jsme s nimi velice příjemný den. 

Keith Richards (THE ROLLING STONES), Praha (1995)

THE ROLLING STONES

Stejné léto dorazili do Prahy poprvé The Rolling Stones, a to už byla opravdu první monstrózní akce, která se u nás uskutečnila. Zároveň to celé trochu souvisí i s The Cure. Vydavatel chtěl publikovat nejen jejich návštěvu, ale hlavně stál o The Rolling Stones. Díky tomu se mi podařilo dokumentovat i tuto událost. Nakonec vyšla jedna publikace zachycující momenty z návštěvy obou kapel. Byl jsem jak na koncertě, který jsem si neskutečně užil, tak na setkání The Rolling Stones s prezidentem Václavem Havlem. Pochopitelně byl o tuto událost obrovský zájem, takže podmínky pro focení byly dost chaotické. Koncert The Rolling Stones znamenal pro spoustu lidí velkou symboliku. Dokonce mnozí říkali, že pro ně nepředstavovala změnu režimu sametová revoluce, ale právě skutečnost, že k nám konečně přijeli The Rolling Stones. Až tehdy si plně uvědomili, že je to realita. Návštěva The Rolling Stones přesahovala díky spojení s prezidentem Václavem Havlem význam koncertu a byla symbolem prolomení bariér mezi Východem a Západem. 

Andy Bell (ERASURE), Praha (1992)

ERASURE

Erasure byli jednou z kapel, která u nás vystoupila ještě v době komunismu. Nebylo to tak, že by k nám nejezdil vůbec nikdo. Mimo jiných u nás vystupovali třeba Depeche Mode nebo Ray Charles. V roce 1991 přijeli Erasure do Prahy za účelem propagace svého nového alba. Bylo vtipné, jak je tehdejší manažer skupiny Oceán Richard Dušák vozil po Praze ve starém žigulíku a oni z toho byli úplně nadšení. Kdyby je vozil v limuzíně, zdaleka by to nebylo ono, protože na to byli zvyklí. Oni ale byli nadšení úplně ze všeho a byli nesmírně pokorní.

Kousek od Národní třídy probíhala tisková konference. Po jejím skončení jsem se zeptal, jestli by nešli na chvíli ven, abych si je mohl vyfotit. Přece jen v sále nebylo moc inspirace pro originální focení. Byli neskutečně ochotní a vstřícní. Vyšli jsme ven a oni si sedli na Národní třídě na lavičku, kde dříve spávali bezdomovci. Vůbec jsem jim nemusel nic říkat. Byla to jejich aktivita, včetně gest na té fotografii. Erasure byli skutečně hodně slavní. Když se k nám ale po pár měsících opět vrátili, aby odehráli koncerty v Praze a Ostravě, byli ještě slavnější. Tou dobou jim vyšlo album předělávek Abby, nazvané „Abba-Esque“, a to z nich byli opravdu mega-hvězdy. Neměli žádné přemrštěné požadavky a nezakládali si na luxusu.

Neměli problém s tím najíst se třeba v obyčejném motorestu. K tomu se váže jedna historka. Po pražském koncertě se hned další den uskutečnila v hotelu Panorama na Pankráci tisková konference, kde byla doslova tuna jídla. My jsme si ale nedali ani jeden chlebíček. Protože bylo neustále co dělat, na jídlo nebyl čas. V momentě, kdy jsme se do toho chtěli pustit, nám bylo řečeno, že musíme okamžitě vyrazit do Ostravy. Nemohli jsme riskovat kvůli dopravní situaci, která byla na trase z Prahy do Ostravy standardně problematická. Jelikož byli kluci z Erasure pro každé dobrodružství, a navíc neměli o cestování po dálnici D1 žádné povědomí, pronajali si v půjčovně červené BMW. My jsme jeli ve druhém autě a cesta trvala opravdu dlouho. Museli jsme jet krokem, jelikož tam jezdily pomalé náklaďáky, které se neustále předjížděly. V té době jsme ještě neměli mobilní telefony. Nakonec jsme někde zastavili a domluvili jsme se, že se půjdeme najíst k Devíti křížům. Andy a Vince už měli opravdu hlad.

Vešli jsme dovnitř, nebyli tam žádní hosté a nikdo si nás nevšímal. Jako bychom tam ani nebyli. Najednou se objevil podivný týpek v tesilovém saku a otráveně se zeptal, co si tedy dáme. Chtěli jsme celkový proces urychlit, abychom nemuseli čekat, až uvaří jídla pro každého z nás. Poprosili jsme o jednu velkou obloženou mísu pro všechny. Jenže nám pán sdělil, že velké mísy nemají, jen malé snídaňové a že na něco takového nemají ani kalkulaci. Načež jsme jim řekli, že sečíst jednotlivé položky nemůže být přece zas takový problém. Chvíli něco mrmlal, ale nakonec jsme se obložených mís dočkali. Andy byl hodně silný kuřák a už to na něj bylo dlouhé. Řekl si Vincovi o cigaretu a s chutí si ji zapálil. Ve vteřině byl u stolu onen podivný pán. Ne že by slušně upozornil na zákaz kouření. Seřval Andyho jak nějakého spratka, a ten cigaretu beze slova típl.

Asi po pěti minutách se začaly kolem sbíhat servírky, které nevěřícně zíraly a přemítaly, zda jsou to skutečně Erasure. Když zjistily, že se u stolu mluví anglicky, vyslaly jejich nepříjemného kolegu pro podpisy. Stejný týpek, který chvíli předtím seřval Andyho, u něj nyní stál se třemi papíry formátu A4 a propiskou. Andy měl plnou pusu šunky a zeptal se ho, co si přeje. On na něj mluvil česky a když se ho Andy dokola ptal „what?“, opakoval česky a stále pomaleji, ať to podepíše v domnění, že mu porozumí. Řekli jsme mu, že uděláme dohodu. Andy mu dá podpisy a on na oplátku přinese popelník a nechá ho kouřit. Popelník byl do minuty na stole, takže všichni vytáhli cigára a najednou nebyl žádný problém.

U Devíti křížů se děly i další úsměvné epizodky, jakože nám třeba došly rohlíky. Požádali jsme našeho „kamaráda“ o další. Pohotově se otočil a sebral je lidem, kteří právě jedli u vedlejšího stolu. Nejdříve jsme se styděli za jeho chování a snažili jsme se kapele omluvit. Oni to ale vůbec neřešili a řekli, že je to v pořádku. Andy nás odzbrojil slovy, že jsou zvyklí. My jsme se divili, jak mohou být zvyklí. Na takové chování se přece zvyknout nedá. On nám vysvětlil, že jsou zvyklí na lidi, kteří nemají Erasure v oblibě. Situaci si vztáhli na sebe. Nenapadlo je, že ten člověk byl prostě buran. Nebo že takové chování u nás bylo běžnou součástí tehdejší doby. Do Ostravy jsme ten den pochopitelně stejně dorazili pozdě. Mé dosud poslední setkání s Erasure proběhlo v roce 2011, kdy jsme se viděli po 19 letech. Daroval jsem jim nějaké fotky z té doby. Oni si na vše dobře pamatovali. Když viděl Andy fotografii z lavičky na Národní třídě, začal se smát a řekl, že ty křiklavé boty, které měl na sobě, mu tehdy v Praze ukradli. 

Brian Setzer (STRAY CATS), West Berlin (1990)

STRAY CATS

Má úplně první zkušenost s focením v zahraničí se odehrála tenkrát ještě v Západním Berlíně v roce 1990, krátce po pádu Berlínské zdi. Tehdy tam vystupovala americká rockabilly kapela Stray Cats. Protože je někteří mí přátelé zbožňovali, naplánovali výlet a přemluvili mě, abych s nimi vyrazil a koncert nafotil. Neměl jsem předem zařízenou žádnou akreditaci ani fotopas, ale nechal jsem se ukecat. Z nějakého pro mě záhadného důvodu jsem sebou neměl fotobrašnu, ale veškerou foto výbavu jsem měl v kovovém kufru.

Procházeli jsme se po městě a na chvíli jsme se zastavili na jednom malém náměstíčku. Položil jsem kufr na zem a posadil se na něj. Když jsme odešli po chvíli jsem zjistil, že jsem tam kufr zapomněl. Ono náměstíčko mezitím evakuovali a obehnali policejní páskou. Můj kovový kufr způsobil mezi místními obyvateli malý rozruch. Báli se, že je uvnitř nějaká výbušnina. Bylo to v období, kdy se v Perském zálivu schylovalo ke konfliktu Pouštní bouře, proto byla všude zpřísněná bezpečnostní opatření. Vysvětlil jsem jim, že jsem tam kufr zapomněl a že se uvnitř nachází fotoaparát a objektivy. Policajti byli velice příjemní a situace je evidentně pobavila. Přihlížející obyvatelé Berlína se smáli, a dokonce i zatleskali.   

Poté jsme s přáteli zamířili na koncert, kde na mě čekalo další dobrodružství. Jak už jsem zmínil, neměl jsem předem zařízenou žádnou akreditaci ani fotopas. Všichni mí přátelé měli zakoupené vstupenky. Postavil jsem se do fronty u stánku s akreditacemi, jež měly na starost dvě slečny. Když na mě přišla řada, mé jméno samozřejmě nebylo na seznamu uvedeno. Řekly mi, že s tím bohužel nemohou nic dělat. Pokoušel jsem se je opakovaně přesvědčit s tím, že jsem novinář a že jsem kvůli koncertu přijel z Československa. Přece není možné, aby s tím něco nešlo udělat. V tu chvíli se situace ale nevyřešila. Seděl jsem na trávníku a přemýšlel, co udělám. Nechtěl jsem to vzdát, když už jsem byl na místě. Mí přátelé byli tou dobou už všichni uvnitř. Postavil jsem se do fronty u vstupu a přemýšlel, co řeknu. Ve chvíli, kdy jsem se svým kovovým kufrem stál přímo před ochrankou, někdo mi poklepal na rameno. Otočil jsem se a za mnou stála ona slečna z akreditací a strčila mi do ruky fotopas a vstupenku.  

Laurie Anderson, Praha (1990)

LAURIE ANDERSON

V souvislosti s The Cure jsem již zmínil jméno Ivo Letov, který byl promotérem v agentuře Pragokoncert. Z nějakého pro mě záhadného důvodu si mě velmi oblíbil. Musím říct, že ten člověk mi moc pomohl, a přitom k tomu neměl z mého pohledu nejmenší důvod. Jednou se mě zeptal, jestli přijdu na koncert Laurie Anderson, že mě napsal na guestlist a má pro mě fotopas. Tou dobou jsem její hudbu neznal, ale zajímalo mě, kdo to je, když mu na tom tak záleželo. Navíc jsem ho nechtěl odmítnout.

Považuji za obrovské štěstí, že jsem se na ten koncert dostal. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších hudebních zážitků mého života. Vím, že jsem něco takového už řekl, ale skutečně to tak bylo. Tenkrát se konaly akce pomalu každý den, a když něco takového zmíním u více koncertů, je to pořád adekvátní vzhledem k množství toho, co jsem zažil. Laurie Anderson je naprosto úžasná bytost, která působí jako z jiné planety v tom nejlepším smyslu slova. One Woman Show, kdy na pódiu není nikdo jiný kromě ní samotné. Na pódiu měla tribunu s několika mikrofony, protože měnila hlas. Byl to pro mě neskutečně silný prožitek. Od první vteřiny jejího koncertu jsem cítil něco zvláštního až povznášejícího, co se slovy jen těžko popisuje. Laurie Anderson je experimentátorka se vším všudy a nesmírně laskavá paní. V její tvorbě je slyšet něco, co člověk v životě neslyšel nikde jinde, co otvírá brány úplně do jiného světa. Na něco takového zkrátka neexistuje předloha. Patří mezi originály a vizionáře, jež definují vlastní styl a nikoho nekopírují.

Tvorba Laurie Anderson na mě má zásadní vliv. Měl jsem možnost zažít a fotit několik jejich koncertních vystoupení. Osobní setkání s příležitostí vyfotit Laurie i jinak než na pódiu, jsem chtěl mít předem domluvené. V žádném případě jsem ji nechtěl nikde pronásledovat. Požádal jsem o zprostředkování kamarádky z Warner Music. Předem jsem z archivu vybral několik fotografií, které jsem chtěl Laurie věnovat. Ostatně tak jsem to dělal běžně. Mou motivací vždy bylo vytvořit krásné fotografie osobností, jichž si cením. Nikdy za tím nebyl žádný kalkul. Proto jsem si přál, aby i umělci věděli o mé práci. Nahlížel jsem na celkový proces jako na vzájemnou spolupráci. Oni předávali něco hodnotného mně a já jsem si rovněž přál jim něco věnovat.

S Laurie Anderson jsem se setkal v rámci jejího druhého vystoupení v Praze, kdy jsem měl možnost vyfotit si ji v šatně. Vznikla z toho moc hezká fotka. Stála u zdi a za ní byl plakát s jejím jménem, takže nápis působí přirozeně jako součást té fotografie. Měl jsem pro ni několik fotek, mezi nimiž byly dvě, které jsou podle všech kritérií zkažené. Na jedné fotografii cukla hlavou a druhé chybělo správné doostření. Protože jsem ale dobře znal tvorbu Laurie Anderson, měl jsem pocit, že obě fotografie s její hudbou korespondují.

Fotografie se tenkrát zpracovávaly v laboratoři, kam chodili i všichni mí kolegové. Když tam uviděli vyskládané mé fotky Laurie Anderson, vesměs je chválili, ale konkrétně tyto dvě označili za omyl a usoudili, že jsem se nejspíš přemáčkl. Vysvětloval jsem jim, že nikoliv. Zřejmě jsem před nimi působil tak, jako že si hraji na nějaké umění, a znejistěl jsem. Říkal jsem si, že mají možná pravdu, že jsem nejspíš podlehl nějaké iluzi. Rozhodně to nemysleli vůči mně zle. Opravdu jsme spolu kamarádili a vzájemně se respektovali.

Protože jsem měl fotografie už připravené, rozhodl jsem se darovat je Laurie všechny, včetně těchto dvou. Poděkovala mi a mezitím, kdy jsem se připravoval na focení, ona si fotografie prohlížela a vyjadřovala se o nich velmi pochvalně. Najednou ale vytáhla dvě, přitiskla si je k sobě a řekla – ty jsou překrásné. A byly to zrovna ony dva snímky, u kterých se zdálo, že je na nich úplně vše špatně. Zřejmě jsem skutečně správně odhadl propojení s její hudbou a reakce Laurie mi udělala obrovskou radost. 

David Bowie, Praha (1996)

DAVID BOWIE

Měl jsem možnost fotit první dva koncerty Davida Bowieho v Praze, které byly mimochodem oba fantastické a konaly se krátce po sobě. První byl ve Sportovní hale a ten druhý byl spíše komornější v menším sále Paláce kultury. Při jeho první návštěvě natáčel v ateliérech na Barrandově videoklip. Šlo o společný klip s Pet Shop Boys. Oni tady ale nebyli. Každý natáčel své party zvlášť. Na Barandově se také uskutečnilo neformální, přátelské setkání s Davidem Bowiem, jehož se zúčastnili hudebníci, novináři a další lidé z hudebního showbyznysu, a které tlumočil muzikant Ivan Král. Stala se tam taková zvláštnost. Já při focení nepoužívám blesk. Nepoužil jsem ho ani tam, ale všichni mí kolegové ano. Povedla se mi fotografie, na které se David Bowie hezky šklebí a je osvětlen bočním světlem. Ve chvíli, kdy se ušklíbl, někdo ho vyfotil s bleskem. Šlo o obrovskou náhodu, kdy se povedlo synchronizovat mou závěrku s bleskem kolegy, který stál někde na straně. Obvykle se něco takového neděje a na fotografii zůstává tmavý pruh. Pokud bych fotil svým fotoaparátem a použil blesk, foťák ho automaticky synchronizuje se závěrkou. Ve své sbírce mám celou řadu zajímavých záběrů, jež vzešly z takových zvláštně náhodných situací.

Tina Turner, Praha (1996)

TINA TURNER

Dohodli jsme se s přáteli, že oslavíme rok 2000 nějak na úrovni, protože kolikrát člověk zažije změnu milénia… Rozhodli jsme se přivítat Nový rok v Paříži, kde jsem viděl billboardy s avízem letního turné TINA TURNER 24/7 MILLENNIUM TOUR. Říkal jsem si, že by bylo super dostat se na ten koncert v Paříži. Požádal jsem kamarádky z vydavatelství EMI, aby se pokusily zařídit mi fotopas. Jenže to se ukázalo jako nereálné, jelikož Francouzi zrovna patří mezi země preferující převážně jejich média. V Německu měla Tina celkem sedm vystoupení, takže se tam otvírala daleko větší šance. Měsíce ubíhaly a nic se nedělo.

Najednou mi jeden večer, kdy jsem šel zrovna na koncert do Lucerna Music Baru, volala kamarádka z vydavatelství, že má pro mě fotopas do Berlína. Jenže koncert se konal už další den a já neměl ani filmy, a zrovna v tu chvíli ani peníze. Vůbec jsem nebyl připraven na cestu, ale věděl jsem, že si to musím zařídit. Takovou událost jsem prostě nemohl propásnout. Poprosil jsem ji, aby mi hlavně poslala na e-mail veškerou komunikaci, abych měl něco v ruce a aby mi poslala informace o kontaktní osobě, kdyby byl nějaký problém. A problém samozřejmě nastal, což ale nebyla chyba nikoho z vydavatelství. Fotopas pro mě neměli připravený. Vypadalo to, že mi nepomůže ani ředitel pořádající agentury, se kterým jsem na místě komunikoval. Situace se rapidně změnila, když jsem mu ukázal telefonní číslo na Davida Russella. Ukázalo se, že jde o tour manažera Tiny Turner, na kterého mělo kontakt jen velmi málo lidí.

David Russell mi nakonec schválil fotopas. Vůbec netuším, kde tenkrát vzala má kamarádka z EMI takový kontakt. A to nebylo všechno! Pět minut před začátkem koncertu Tiny, kdy už jsem si liboval, jak to všechno skvěle dopadlo a stál jsem připraven s ostatními kolegy na focení, přišla nějaká paní z německé pobočky EMI. Ukázala přímo na mě, abych šel s ní. Trochu jsem se zalekl, abych neskončil někde na druhé straně stadionu. Ona mě ale přes backstage odvedla na pódium, odkud jsem fotil první tři skladby. Měl jsem fantastické místo. Snímky, které se mi tehdy povedlo pořídit bych jinak neměl, protože pódium bylo ve výšce asi dvou metrů. Ten zážitek byl nepopsatelný. Stál jsem na pódiu s takovou megahvězdou, a dokonalou showmankou, jakou je Tina Turner a díval se na stadion z perspektivy umělce. Souhrou zvláštních náhod jsem měl obrovské štěstí. Jsem nesmírně vděčný za to, že jsem mohl být součástí tak výjimečných událostí a že mi bylo umožněno poznat tolik zajímavých a originálních umělců i osobně.